Já poklad jsem viděla ve snu.
Rubíny a perly, i věnec zlatý, zdál se.
Bála jsem se však, že do bažiny klesnu,
jak vztáhnu ruku po té kráse.
Když jsem se ráno probudila,
mé oči zabloudily na stůl – na růženec.
Sen o pokladu zmizel a já pochopila,
že koruna z trní – byl ten zlatý věnec.
Jak rubíny se leskly kapky krve svaté,
perly, to byly slzy bolesti.
Že lidské plémě, do bažin hříchů jaké,
těžko si samo cestu proklestí.
