OŘÍK, farní zpravodaj Ostrovačice, Říčany, Veverské Knínice, číslo 39 (20. 12. 2020)

Zdeněk Pololáník absolvoval brněnskou konzervatoř ve varhanní třídě Josefa Černockého (1952-57), skladbu studoval zprvu soukromě u Františka Suchého, poté na JAMU u Viléma Petrželky a Theodora Schaefera (1957-61). 

V 60. letech byl členem avantgardní brněnské skladatelské „skupiny A“ a vytvořil  jednu z prvních elektronických skladeb v tehdejším Československu. Mimořádných úspěchů jeho hudba přes oficiální nemilost dosáhla v tehdejším Sovětském Svazu – Pololáník se stal dokonce neoficiálním prostředníkem mezi hudební avantgardou českou a sovětskou.

Lidé byli stvořeni k tomu, aby byli milováni, a věci k tomu, aby byly používány. Svět je v chaosu proto, že je to naopak. 

Je těžké říci krátkou definici slova milovat, ale zvláštní je, že tuto činnost umí každý. Byli jsme k tomu přeci stvořeni. Z lásky a pro lásku. Přicházíme ale na křižovatku, když stojíme před rozhodnutím – komu lásku dáme? Není ji zase tolik, abychom do ní mohli obsáhnout vše. Zvířata, lidi, věci, činnosti. Záleží tedy, co si na oné křižovatce vybereme.  Podíváme se teď na dvě možnosti. Věc nebo člověk? 

Za poslední dva roky jsme s maminkou prošli bolestnou, dlouhou a náročnou cestu. Přesto to byla cesta, která můj život něčím obohatila, přidanou hodnotou, o které se toho více dozvím až s přibývajícím časem.

Každá životní zkouška je lemovaná spoustou otázek, na které neznáme odpověď. Zvládnu to, mám na to dostatek sil, energie, času, podmínek, jsem na to připravená? Věřím si nebo se naopak bojím? Rozhodování není nikdy jednoduché. A ještě složitější je, když jsme na to sami.  

Seděla jsem na posteli, venku zapadalo slunce a já přemýšlela, co všechno jsem dnes prožila. Jak malý je člověk v tomto světě? Proč je na světě tolik zla, ptala jsem se sama sebe. Pokud je láska podstatou života a láska je sám Bůh, proč to nezastaví? Proč nás nemiluje. Jak vůbec miluje? Nechápala jsem, proč musí být pandemie a jiné katastrofy. Položila jsem hlavu na polštář a na chvíli zavřela oči s myšlenkou, že Bůh je můj nepřítel. 

Je mše svatá, Říčany. První neděle adventní. U obětního stolu jsou tři adventní lucerničky – dvě jasně svítí a prostřední je zhaslá (protože Fanynce vypadla z ruky).

Zdá se mi to krásně symbolické.

Připravujeme cestu Pánu Ježíši do našich srdcí. Měli bychom svítit a svítit. Jasněji a jasněji.

Co když zhasnu?

I to se může stát.

Ale pokud mám vedle sebe ty, kteří svítí, snáz překonám své „zhaslé období“ – a zase budu svítit… možná i někomu, kdo to potřebuje…

NA KAŽDÉM Z NÁS ZÁLEŽÍ!

Před mnoha lety se Janu Antonínovi Baťovi za jeho pobytu v Americe podařilo zakoupit na tu dobu vynikající letoun Lockheed L-10 Electra. Jako nový majitel s ním obletěl svět a 1. května 1937 s ním přistál v Praze. Byla to tenkrát velká senzace, noviny byly plné zpráv a podrobností. Jan Antonín Baťa patřil k předním českým podnikatelům, šířil dobré jméno naší vlasti po celém světě. Ta sláva se přenesla i na použitý letoun, který se stal symbolem rozmachu svobodného ducha a nejvyspělejší techniky. 

Dne 12. září 2020 byl slavnostně otevřen a požehnán Mons. Pavlem Konzbulem nový římskokatolický kostel v Brně na Lesné za velkého zájmu účastníků, kteří se museli podrobit přísným koronavirovým opatřením. Do té doby sloužilo věřícím Duchovní centrum na Lesné, dnes v těsné blízkosti nového kostela, kde se lidé rádi scházeli do příjemně upraveného a vytápěného svátečního prostoru ke mši sv. Když se stal novým panem farářem Pavel Hověz r. 2005, začalo se vážně hovořit o povolení a výstavbě kostela, o kterém už bývalí osadníci Lesné dávno snili.

Křížky, kapličky, boží muka či smírčí kříže jsou obdivuhodné stavby. Nejsou nijak monumentální a najdeme je běžně roztroušené v krajině. Jejich obdivuhodnost patří především lidem, kteří je stavěli s úctou a pokorou. Sakrální stavby skrývají příběhy, jsou orientačním bodem v krajině a úložiště informací a významných událostí. I my jsme se rozhodli postavit kapličku. Stavět ji budeme s úctou a pokorou. A věříme, že naše kaplička, která bude mít ne úplně typický kapličkový tvar, si svůj příběh prožije. 

V roce 2020 pokračovaly práce na kostele v Ostrovačicích i na tamní prelatuře. Na obou objektech se opravila část krovů a střechy. U kostela byla opravena též část omítek, a dá-li Pán Bůh, v příštím roce by tam mohla oprava skončit. 

Opravy byly umožněny příspěvky, za které chci na tomto místě poděkovat. Římskokatolická farnost Ostrovačice obdržela tyto příspěvky:

Na kostel v Ostrovačicích:

• Ministerstvo kultury 290 000,-
• Městys Ostrovačice 150 000,-
• Biskupství brněnské 35 000,-

Na prelaturu:

Letos jsem dostala opravdu zvláštní, ale krásný dárek k narozeninám. Poslal mi ho jeden patnáctiletý chlapec až z Itálie. Posílal ho už před 14 lety – 12. října 2006 a doručený mi byl až letos na den přesně – 12. října 2020. 

Ten chlapec se jmenuje Carlo Acutis, tedy přesněji už blahoslavený Carlo Acutis, který zemřel toho 12. října 2006 v Itálii na leukémii. Takto byl blahoslaven letos 10. října v Assisi:

Vážený pane profesore, 

srdečně Vám gratulujeme k Vašemu včerejšímu krásnému a významnému životnímu jubileu. Do dalších let Vám přejeme všechno dobré, pevné zdraví, štěstí a zasloužený pocit tvorbou naplněného žití. Jsme rádi, že při bohoslužbách nás často na cestě k Bohu doprovází Vaše hudba, která je oslavou a poděkováním Všemohoucímu. 

Při této příležitosti Vám přejeme především hojnost Božího požehnání a stálou blízkost Ducha svatého, aby Vám nadále byly zdrojem bohaté tvůrčí inspirace.  

• Ustavičně chci velebit Hospodina
• vždy bude v mých ústech jeho chvála.
• Chvalte Hospodina v jeho svatyni, chvalte ho na jeho vznešené obloze!
• Chvalte ho pro jeho mocná díla, chvalte ho pro jeho svrchovanou velebnost!
• Chvalte ho hlaholem trouby, chvalte ho harfou a citerou! 
• Chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho strunnými nástroji a flétnou! 
• Chvalte ho zvučnými cimbály, chvalte ho cimbály hlučnými!
• Všechno co dýchá, ať chválí Hospodina!

Uplynulo pět let a jsme opět účastni velké a radostné události. Náš spolufarník, hudební skladatel a varhaník z Ostrovačic, pan Zdeněk Pololáník se dožívá nádherného životního jubilea 85 let. A to v plné životní svěžesti a tvůrčí síle. 

Nelze než opravdově obdivovat jeho vitalitu. Vždyť po celý život svojí hudbou a dílem rozdává kolem sebe radost, krásu a ušlechtilé vnímání světa. K oslavě Boha, ale i života zde na zemi, k potěšení posluchačů, vnímavých lidí kolem sebe. 

Už delší dobu se zamýšlím sám nad sebou a pro sebe nad tím, co pro mne znamená křesťanství a teď také blížící se Vánoce…

Druhého listopadu večer jsem byl v době od 19:30 do 21:30 na návštěvě u vídeňských kapucínů, kteří mne u příležitosti nadcházejícího „lockdownu“ (začal téhož dne o půlnoci, tedy z 2. na 3. listopad) pozvali na kus řeči při sklence dobrého vína. 

Milí farníci a přátelé,

blíží se konec zvláštního roku 2020, ve kterém jsme prožili věci, o kterých se nám dříve ani nezdálo. Myslím, že i ti nejstarší mezi námi, kteří obyčejně ke všemu najdou paralelu ve svém bohatém životě a říkávají: „jó, to je jako v tom padesátýmvosmým, když…“, dnes musí říct: „něco takového jsem nezažil“.