Synod 2023

V říjnu loňského roku se uskutečnilo generální shromáždění biskupské synody v Římě a jeho výstup byl formulován do souhrnné zprávy “Synodální církev v misijním poslání” (odkaz ke stažení přes QR kód níže). Dokument je obsahově velmi zajímavý, shrnuje diskutovaná témata, odkrývá místa shody i rozporů, klade otázky k další úvaze i hlubšímu studiu odborníků. 

V říjnu probíhalo ve Vatikánu VI. generální shromáždění synody o synodalitě, pod názvem „Za církev synodální: společenství, spoluúčast a poslání“. Setkání se účastnilo přibližně 380 delegátů z celého světa, za naši zemi zde byl přítomen biskup Zdeněk Wasserbauer. 

V únoru jsem měla příležitost se zúčastnit Evropského synodálního setkání, což byl další milník synodálního procesu, který začal v roce 2021. Zjednodušeně řečeno, řešili jsme, jak být církví v novém tisíciletí, jak spolu kráčet dál, vzájemně si lépe naslouchat a odpovídat na potřeby doby. Já jsem sice nebyla oficiálního delegátka, ale díky tomu že jsem členka národního synodálního týmu a setkání probíhalo v Praze, měla jsem příležitost se v pozici jakéhosi neformálního delegáta také zúčastnit. 

K čemu jsme dospěli: 

V sobotu 19. 11 2022 se v prostorách brněnského Biskupského gymnázia konalo diecézní synodní setkání.

I přes první sněhovou nadílku a hořící kamion na dálnici přijelo do Brna přes 120 moderátorů farních skupin z celé diecéze a dalších osob aktivně zapojených do synodální cesty, včetně několika kněží, řeholnic a řeholníků.

Cílem setkání bylo navázat na první diecézní fázi synody, zreflektovat výstupy z diecézní i národní úrovně a pobavit se o tom, jak obsah výstupů konstruktivně uchopit, inspirovat se nápady z dobré praxe a navzájem se povzbudit v dalším společném hledání.

Milí farníci a přátelé,

pomalu končící rok byl z mého pohledu celý ve znamení ruské války na Ukrajině, a rovněž ve znamení synodálního procesu v církvi.

Možná namítnete: Válka, to ano, všichni ji prožíváme, denně na válku myslíme, i cítíme její důsledky, ale synoda? Kromě několika zmínek v ohláškách se nás vůbec netýkala.

Synodalita, prostá skutečnost žít jako společenství, byla církvi vlastní od počátku. Postupem času ji z mnoha důvodů zastínily jiné teologické akcenty a nyní se ji znovu, díky výzvám papeže Františka učíme žít. Naslouchat si, všímat si potřeb a názorů druhého, rozlišovat, vidět Boha v druhých.Nejen obrazně, ale skutečně.  Zní to jako krásný i nebezpečný ideál. Často si žijeme a pipláme jen tu svoji „cestičku do nebe“ tak nějak sami pro sebe, druzí nám až tak nevadí, jsou nám jedno, nebo nám to komplikují. Možná nás v naší cestě k Bohu spíše ruší.

Přesto, že k nám přicházejí Velikonoce, dovolím si dvě vzpomínky na události vánoční.

První z nich je na žehnání vína, které se konalo již tradičně 26. prosince na faře v Ostrovačicích. Sešlo se několik farníků z Říčan, Veverských Knínic a Domašova. Ostrovačické zastupoval otec Ludvík. Část kníničských spojila svoji účast s obvyklou procházkou z Knínic přes Říčany do Ostrovačic.

Stejně jako celá církev i naše farnost se zapojila do synodálního procesu vyhlášeného papežem Františkem v polovině minulého roku.

Sešli jsme se celkem čtyřikrát ve skupince kolem deseti lidí. Bylo velmi obohacující, že se do synodních skupinek zapojili i lidé z jiných církví.

Konflikt na Ukrajině probublával několika let, agresivní invazi na území svébytného státu v takové míře, jaká přišla, nikdo nevěřil. Mnozí z farníků si pamatují 68. rok, někteří i II. světovou válku. O to více nás všechny tato zpráva silně znepokojila. Vlna žluto-modré solidarity, která se okamžitě vzedmula, naši společnost semkla. Všeobecná podpora přijetí uprchlíků, sbírky, humanitární pomoc, každý chce pomáhat.

Logicky vyvstala otázka, jak se zapojí naše farnost v pomoci v této nečekané tragédii, která se týká i nás.