OŘÍK, farní zpravodaj Ostrovačice, Říčany, Veverské Knínice, číslo 45 (18. 12. 2022)

V únoru jsem měla příležitost se zúčastnit Evropského synodálního setkání, což byl další milník synodálního procesu, který začal v roce 2021. Zjednodušeně řečeno, řešili jsme, jak být církví v novém tisíciletí, jak spolu kráčet dál, vzájemně si lépe naslouchat a odpovídat na potřeby doby. Já jsem sice nebyla oficiálního delegátka, ale díky tomu že jsem členka národního synodálního týmu a setkání probíhalo v Praze, měla jsem příležitost se v pozici jakéhosi neformálního delegáta také zúčastnit. 

K čemu jsme dospěli: 

V neděli dne 20. 11. tr. se v kostele sv. Martina v Kralicích nad Oslavou uskutečnilo setkání chrámových sborů. Konalo se u příležitosti svátku sv. Cecílie, patronky hudebníků. Zúčastnil se i náš chrámový sbor od sv. Petra a Pavla v Říčanech spolu se sborem od sv. Martina z Kralic. Toto setkání tentokrát obohatili i Babylonští trubači. Každý z přítomných sborů vystoupil za doprovodu svých vedoucích a zazpíval připravené skladby. Krásným vyvrcholením tohoto setkání bylo spojení všech tří sborů, kteří za doprovodu Babylonských trubačů zazpívali Hubertskou mši od Petra Vacka.

Určitě už každý z vás něco zažil, co se Vám nesmazatelně zapsalo do srdce. S jedním takovým setkáním bych se ráda svěřila i já vám.

Když jsem byl mladý kluk končící základní školu a začínající studovat na gymnáziu, honily se mi v hlavě, tak jako všem v tom věku, myšlenky na budoucí povolání. Převládala touha po kněžství. Zvítězila. Během dalších studií jsem měl velikou čest moci poznat tehdy již staršího řeholního kněze-kapucína, velikána v duchovní oblasti. Za komunismu zažil likvidaci klášterů, odsouzení k několikaletému žaláři ve vykonstruovaném procesu, po propuštění z vězení zákaz výkonu kněžské služby, aby prý nemohl ovlivňovat kázáním jiné lidi. Jediné, co mu v kostele povolili, bylo zpovídání.

Období Adventu a Vánoc je pro většinu z nás spojeno s obdarováváním. Nevím jak vy, ale já miluji vymýšlení dárků. Již od podzimu přemýšlím, co komu koupit či vyrobit. Baví mne představa, jak obdarovaný tají dech a padá úžasem nad darem ode mne. Baví mne taková představa snad ještě více nežli chvíle, kdy sama dárky od druhých rozbaluji.

V sobotu 19. 11 2022 se v prostorách brněnského Biskupského gymnázia konalo diecézní synodní setkání.

I přes první sněhovou nadílku a hořící kamion na dálnici přijelo do Brna přes 120 moderátorů farních skupin z celé diecéze a dalších osob aktivně zapojených do synodální cesty, včetně několika kněží, řeholnic a řeholníků.

Cílem setkání bylo navázat na první diecézní fázi synody, zreflektovat výstupy z diecézní i národní úrovně a pobavit se o tom, jak obsah výstupů konstruktivně uchopit, inspirovat se nápady z dobré praxe a navzájem se povzbudit v dalším společném hledání.

Když slyším slovo Advent, vzbudí se ve mně taková vlna zvláštní magické naléhavosti. Jako by šlo o šanci, která když se během oněch čtyř týdnů nevyžije, vytratí se i ono kouzlo s ním spojené. 

Od raného dětství jsem až do smrti svých rodičů slýchával radu: „Když půjdeš k někomu na návštěvu, nezapomeň s sebou vzít nějaký malý dáreček, třeba jen malé jablko, bonbony, květinu, kávu, protože slušnost káže být štědrým a přátelským návštěvníkem…“.

Milí farníci a přátelé,

pomalu končící rok byl z mého pohledu celý ve znamení ruské války na Ukrajině, a rovněž ve znamení synodálního procesu v církvi.

Možná namítnete: Válka, to ano, všichni ji prožíváme, denně na válku myslíme, i cítíme její důsledky, ale synoda? Kromě několika zmínek v ohláškách se nás vůbec netýkala.