Den s rodinami 2017

Jak se člověk může vrátit v čase zpět? Říkáte si, že to přece nejde. Ale já to opravdu zažila.

Letos se v Olomouci konalo Celostátní setkání mládeže, kam se s velkým nadšením vydaly naše dvě dcery Anežka a Sára. S očekáváním a radostí jsem na Internetu i v televizi NOE sledovala záznamy z jednotlivých dní a tiše jim záviděla a zároveň jim moc přála, že mohou prožívat to, co já jsem měla také možnost zažít před více než 25 lety. Setkání s tolika mladými lidmi, kteří si chtějí povídat o víře, mají podobné smýšlení, jsou stejně „naladěni“, to v člověku zanechává nezapomenutelné zážitky.

Součástí tohoto setkání bylo na sobotu naplánováno setkání s rodinami. Původně jsem si říkala, že doma mám spoustu práce, kamkoli se podívám, a sobota je jediný den v týdnu, kdy se jí mohu věnovat už od rána. Takže jsem s návštěvou Olomouce moc nepočítala. Nakonec jsme se s manželem rozhodli, že na setkání do Olomouce za našimi děvčaty přece jen zajedeme. Vzali jsme s sebou také nejmladšího Josífka a ráno jsme vyrazili do Olomouce.

Když jsme došli do Korunní pevnůstky, kde setkání probíhalo, vyhlédli jsme si strategické místečko, abychom byli blízko pódia, a dobře viděli. Pak už jsme jen vyhlíželi, jestli se holky někde objeví. Protože předchozí den byla pouť na Svatý Kopeček, byli mládežníci hodně unavení, tak přicházeli na místo až skoro před začátkem programu. Nakonec se objevily i Anežka se Sárou. Nastalo mohutné přivítání, protože nás tam nečekaly, vždyť jsme se do Olomouce přece nechystali. Program začal v 9 hodin zpěvem olomoucké scholy Sněženka, která nás provázela celý den nádhernými písněmi. Slyšeli jsme odvážné svědectví maminky dvou dětí Anežky Kašubové o strachu z budoucnosti, když bojovala se zákeřnou nemocí. Následovala mše svatá, kterou celebroval kardinál Dominik Duka. Tím, že jsme byli obklopeni samými mladými lidmi, jsem si připadala, jako bych se vrátila o 25 let zpět a úplně jsem s nimi splynula. Jediné, co mne nepatrně vracelo do reálného času, byly moje nohy, po dlouhém sezení na karimatce jsem nevěděla, jestli je mám natáhnout nebo skrčit, kleknout si či raději vstát. Ale to bylo jen nepatrné nepohodlí, které bylo mnohonásobně překonáno celkovým zážitkem.

Také jsme zde potkali spoustu známých rodičů i mládežníků, s nimiž jsme se dávali do řeči a ptali se jich, jak se jim tam líbí. Všichni byli rádi, že na Setkání mohou být. Utkvěla mi slova jednoho tatínka, který řekl, že se také účastnil setkání mládeže a shodli jsme se na tom, že díky těmto setkání se mohla naše víra prohloubit a upevnit. A to proč jsme v Olomouci, je i díky našim dětem, to jsou ta semínka, která díky naší víře vyrostla, a my teď vlastně můžeme sklízet krásné plody.

Odpoledne jsme vyslechli nádherné svědectví Enrica Petrilla, který vyprávěl o osudu své ženy Chiary. Ve svém životě se utkali s těžkým a nepochopitelným utrpením. První dvě děti zemřely hned po porodu, protože měly závažnou diagnózu neslučitelnou se životem, a u třetího těhotenství onemocněla Chiara rakovinou jazyka. Lékaři chtěli, aby těhotenství přerušila a začala se léčit. Ona však odmítla, narodil se jí zdravý chlapec a ona podstoupila chemoterapii. Léčba však nebyla úspěšná a Chiara zemřela asi rok po narození syna Francesca ve svých 28 letech. Její manžel Enrico se rozhodl předávat toto svědectví o jejich životě všem, kteří mají obavy z budoucnosti.

Při večerním programu, končícím v pozdních hodinách, jsme se společně modlili a zpívali. Dostali jsme také svíčky, které byly rozžaty, a celé prostranství Korunní pevnůstky se proměnilo v moře malých zapálených světýlek. Josífek, ač byl po celodenním programu hodně unavený a ospalý, mi řekl: „Mami, až rozsvítí svíčky, tak mě vzbuď!“  Když pak uviděl tu záplavu světel, prohlásil: „To jsou všichni věřící, vlastně ne, všichni tady nejsou.“ Velmi mne jeho slova dojala, že v 8 letech vnímá sílu a nadšení z víry.

Z Olomouce jsem si dovezla nezapomenutelný zážitek jednoty a společenství křesťanů a potěšilo mě, že je pořád kam zasévat. Nadšení, otevřenost a touha mladých lidí hledat Boha, bylo vidět na každém kroku. To, že jsem se s nimi mohla „vrátit v čase“ a znovu zažívat to samé, ve mně zanechává rozpálenou svíci, která mi svítí na cestu, a pomáhá jít dál.