Cesta do Ameriky

aneb překonávání sama sebe a plánování raději přenechat Bohu

Byla to velmi dlouhá a náročná cesta, ale jak k tomu vlastně došlo? Vždy mi velmi vadilo, že nemám dostatek odvahy dělat rychlá a bláznivá rozhodnutí, že vše zvažuji, dlouze přemýšlím nad různými možnostmi, a nakonec (po dlouhé časové odmlce) stejně vždy vyberu tu umírněnější variantu. Měla jsem touhu cestovat, ale právě nedostatek odvahy mně v mojí touze bránil. Byl podzim 2020 a já přemýšlela nad možností Erasmu (programu pro vysokoškolské studenty vyjet do zahraničí a studovat na místní škole nebo se zúčastnit zahraniční stáže). Zároveň jsem tak trochu skrytě toužila vyzkoušet i program au pair (program, kdy mladý člověk žije delší dobu v cizí rodině v zahraničí, stará se o děti a učí se nový jazyk a kulturu). Myslím, že oba programy jsou skvělou příležitostí, ale chce to mít jak odvahu vycestovat a žít po nějakou dobu v zahraničí, tak i znalost jazyka, což není úplně moje silná stránka. Program au pair jsem si ale sama v sobě vnitřně zakazovala, protože jsem chtěla do Ameriky, kde minimální doba programu je jeden rok. To by pro mne znamenalo přerušit studium a zároveň si ho pomyslně o rok prodloužit. A to jsem nechtěla.

Bylo 17. 2. 2021 a já jsem celé dopoledne trávila vyhledáváním informací a posloucháním online prezentací o Erasmu a zvažování, která varianta by byla lepší. Hlavu jsem měla přeplněnou informacemi a byla jsem ráda, že jdu dělat něco tak obyčejného, jako je věšení prádla, u kterého přemýšlet vůbec nemusím. A přesně v tu chvíli jsem si konečně sama sobě přiznala, že chci být au pair v Americe a chci to zažít, i když to znamená, že se mi studium protáhne. Ještě to odpoledne jsem se zaregistrovala u jedné agentury a začala vyplňovat svůj profil. Druhý den mi z agentury zavolali a začali jsme řešit, jaké kroky budou následovat.

Podmínky pro zařazení do programu jsou: věk 18 až 26 let, alespoň 200 hodin zkušeností s péčí o děti, dokončené středoškolské vzdělání, řidičský průkaz, čistý trestní rejstřík a dobrý zdravotní stav (a samozřejmě umět anglicky, není ale potřeba žádný certifikát, stačí se domluvit). Nejdřív jsem vyplnila v jejich systému profil, který je poměrně rozsáhlý. Uvedla jsem údaje o sobě, o své rodině, dosaženém vzdělání, zálibách, zdraví, mých preferencích na hostitelskou rodinu, jako o kolik a jak staré děti se chci starat atd. Dále jsem musela uvést kontakty na osoby, které mi mohly poskytnout doporučení a potvrzení, že jsem se starala o děti. To, co je na profilu pomyslně nejdůležitější, je dopis hostitelské rodině, fotky a videa. To rodiny sledují jako první a je dobré dát si na tom záležet. Když rodinu nějaký profil zaujme, pošlou žádost o kontakt a v tu chvíli au pair vidí profil dané rodiny a může si ho pročíst. Pokud se jí profil rodiny nelíbí, může je odmítnout, pokud se jí líbí, zavolají si a mohou se tak více poznávat. Takto může au pair komunikovat maximálně se třemi rodinami a stejně tak rodiny mohou být v kontaktu pouze se třemi au pair. Když obě strany cítí, že si opravdu rozumí, domluví se a spojí se - tj. konečné rozhodnutí, že si obě strany vyhovují a zahájí se proces získání víz a příprava na odlet.

Než se mi ozvala první rodina, trvalo to asi dva až tři týdny, což je poměrně rychlé a postupně jsem dostávala další žádosti od rodin napříč celou Amerikou. Z prvního hovoru s rodinou jsem byla neskutečně nervózní, ale jak jsem volala s více a více rodinami, nervozita se zmenšovala. První, na co agentura upozorní každou au pair je, aby nevybíraly rodinu podle toho, kde bydlí. Mnohem důležitější je si s nimi rozumět, přeci jenom s těmi lidmi žijete rok v jedné domácnosti.

Týdny utíkaly a já se snažila vyvažovat čas, který jsem věnovala hledání rodiny v USA, studiu na vysoké škole, brigádám a času pro svoji rodinu, přátele a záliby. Moc mi to ale nešlo. Program jako takový trvá dvanáct měsíců a po nich je třicet dnů na opuštění země. Je to doba, kdy můžete celý měsíc cestovat. Do Ameriky jsem chtěla odletět první týden v srpnu, abych další rok v září měla ještě týden na aklimatizaci a přípravu na návrat do školy. V půlce června jsme se domluvili s rodinou z předměstí San Francisca, že se spojíme. Byli velmi milí a přátelští, úplně jistá jsem si ale nebyla. Kdy si ale člověk může být stoprocentně jistý, že? Navíc už mě docela tlačil čas.

Ani možnost stát se au pair se nevyhnula omezením způsobeným covidem. Americké hranice byly uzavřené pro všechny státy Evropské unie. Pro au pair program to znamenalo, že rodina, která žádala o au pair ze země, pro kterou byly hranice uzavřeny, musela mít nárok na výjimku a ta měla dva typy. Buď má rodina děti se speciálními potřebami, nebo se podílí na zlepšení situace s covidem (tedy lékaři, zdravotní sestry, zaměstnanci v očkovacích centrech, ale třeba i výrobci ochranných pomůcek). Druhá kategorie se neustále měnila. Nejprve velvyslanectví uznávalo výjimku pouze pro zaměstnance na covidových oddělení, později se výjimky rozšířily například i na hasiče nebo vojáky, kteří pomáhali v očkovacích centrech nebo v nemocnicích atd. Takto se seznam lidí, kteří měli nárok na výjimku neustále rozšiřoval, nebo zase zužoval a bylo těžké se v tom vyznat.

Moje hostitelská maminka byla porodní asistentka a pracovala s těhotnými ženami, které byly covid pozitivní. Bylo jí řečeno, že nárok na výjimku má. Odeslala jsem žádost o vízum a o výjimku na velvyslanectví a po několika dnech mi přišla odpověď. V předmětu mailu bylo napsané, že moje žádost byla schválena, když jsem si to přečetla, srdce mi poskočilo radostí. V mailové schránce jsem ale měla ještě jeden mail, který přišel jen o minutu později, a v jeho předmětu bylo napsané, že moje žádost byla zamítnuta. Dále jsem se dočetla, že moji žádost přezkoumali a byla zamítnuta. Nechápala jsem ale, jak ji mohli přezkoumat za jednu minutu. Byla jsem z těchto dvou mailů velmi zmatená. V agentuře mi řekli, že se s něčím takovým ještě nesetkali a že musím zavolat na velvyslanectví a zeptat se přímo tam. Bylo mi řečeno, že moje žádost je v jejich systému opravdu zamítnutá a jediné co mohu dělat, je dodat nějaké jiné dokumenty a o výjimku požádat ještě jednou. S novými dokumenty jsem znovu odeslala žádost, ale byla opět zamítnuta. Byla jsem zklamaná, unavená, možná i trochu naštvaná. Přes to všechno jsem ale věděla, že to má svůj důvod, i když jsem ho zatím neznala.

Protože jsem nechtěla přerušovat v půlce semestru, bylo jasné, že další možnost odletět budu mít až po zkouškovém období v lednu. Teď přede mnou bylo rozhodnutí, zda zůstat spojená s danou rodinou, nebo si hledat jinou. Protože nám neuznali výjimku, naše jediná šance bylo otevření hranic, o kterém se sice už sem tam mluvilo, ale nebylo vůbec jisté, kdy to nastane. Věděla jsem, že rodina pomoc s dětmi potřebuje a nechtěla jsem po nich, aby na mě čekali do ledna s tím, že vlastně ani nebylo jisté, jestli se do té doby hranice otevřou. Zároveň mě pronásledovala myšlenka, že daná rodina možná prostě není ta pravá. Nakonec jsme se domluvili, že se odpojíme, já se zapsala do dalšího semestru na univerzitě a začala si zvykat na novou představu mého následujícího půlroku.

V listopadu 2021 USA otevřelo hranice. V polovině listopadu po velkém zklamání s další rodinou, se kterou jsem byla v kontaktu dva měsíce, a už to vypadalo, že se spojíme, jsem si nebyla jistá, jestli si ještě vůbec stihnu najít rodinu, abych mohla odletět v lednu 2022. Zavolala jsem do agentury, kde mě uklidnili, že to možné je. Ještě ten samý den jsem dostala dvě žádosti od nových rodin, to mi dodalo naději. Hned při prvním hovoru s rodinou z New Jersey jsem cítila to hlubší spojení, o kterém jsem slyšela od všech au pair, které už byly v Americe. Byli velmi milí, veselí, přátelští, pohodoví... Rozhodně to nebyla dokonalá rodina podle mých pomyslných parametrů, které jsem měla, ale byl tam ten hřejivý pocit. Denně jsme si psali a po pěti hovorech jsme se domluvili na spojení. Ve chvíli, kdy se mě zeptali, jestli bych se chtěla s nimi spojit, jsem si vybavila celou tu dlouhou a psychicky náročnou cestu, která tomuto momentu předcházela. Cítila jsem neskutečnou úlevu, vděčnost a radost. Skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Opravdu se to stane a já odletím.?

Ráda bych napsala, že od této chvíle už šlo vše hladce, ale následovalo ještě vyřízení víz, které nešlo úplně podle plánu, zvládnutí všech zkoušek na VŠ během dvou týdnů a lyžařský kurz, ze kterého jsem si přivezla nejen zranění krční páteře, které naštěstí nebylo tak vážné, ale především covid. Tak se můj odlet znovu odsunul. Na jednu stranu mi to přineslo více času na dořešení všech záležitostí spojených s ukončením semestru a přerušením studia a více času, který jsem mohla strávit s rodinou a přáteli. Na druhou stranu mi to do budoucna přinese problémy s návratem do školy. Na to se ale snažím teď nemyslet a užívat si to, co prožívám právě teď.

Jak se říká, do třetice všeho dobrého. A tak jsem téměř po roce 4. 2. 2022 přistála na letišti v New Yorku. Provázela mě slova z Markova evangelia, která jsem slyšela na čtvrteční mši jen den před svým odletem: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ A jestli si mohu vypůjčit ještě pár veršů, myslím, že moji roční cestu vystihují tyto tři úryvky:

• Př 19, 21 Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí.
• 1 Kor 16, 13 Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní!
• Mk 9, 23 Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“