Cesta třetí dcery

Pár týdnů se opakovaně nořím do známého podobenství o „marnotratném synu“, abych se v něm setkala i s jeho třetím sourozencem, který je v příběhu skrytý, ale jeho existence má pro moji vlastní cestu zásadní význam.

Šlo mi o to nechat se (formou ignaciánské meditace) vtáhnout do děje, do pocitů jednotlivých postav a pozorovat, co to ve mně rozehrává, jak se mne dotýká, kde se v něm sama nacházím a jak mne mění. Tím se pro mne postupně tvoří i samotný příběh, vynořují se mi v něm stále nové akcenty a stává se mým vlastním příběhem.

Vcelku dobrodružný počin mne dovedl k překvapivým objevům s konkrétními dopady. A já se rozhodla o to podělit, i když vidím rizika, jdu s kůží na trh. 

Často se vykresluje drama návratu marnotratného syna s cílem přivést posluchače ke kajícnému obrácení. Od dob, kdy tento příběh slýchám, se snadněji vžívám do role onoho mladšího nezbedy. Nemyslím zcela do fáze hýření, pasení prasat či jedení bukvic ze žlabu. Mladší syn je ten, který z celého příběhu vychází přes veškeré patálie jako hrdina. Umí si říci o to, co chce a pak to drama návratu, náruč Otce, vřelost odpuštění, prsten, nové šaty, mladé sele! Pro ten emoční doping by člověk jako já, snad i „vraždil“. Doslova! Ve světle návratů se i ta odporná hříšnost jeví být celkem neškodnou a fungující vstupenkou k jistému privilegiu Otcových emocí.

 "Z jednoho hříšníka je v nebi větší radost než z devadesáti devíti spravedlivých.“ (Lk 15,7).  

Přiznám se, potřebuji, aby ze mne měl někdo radost. Dokonce se podezírám (až se lekám toho zjištění), že mi nestačí jen tak nějaká obyčejná radost. Já potřebuji, aby ze mne měl někdo větší radost nežli z těch druhých. Mám to tak již od časů školky a sourozeneckých šarvátek o pozornost rodičů… Hrůza, co? Jenže to samé pozoruji i u svých dětí, jak se hádají o to, kdo má větší půlku maminky.

Samotnou mě zarazila absurdnost, kam mne mé vnitřní putování dovedlo, cítila jsem se být na stopě dosti podstatnému sebeklamu a rozhodla se před pohledem na něj neuhnout. 

Kdesi v životĕ jsem nabrala takové hloupé přesvědčení, že u Otce obdržím více duchovních bodů, pokud budu v roli stále utíkající a kajícně se vracející marnotratné dcery, nežli v roli věrné, pokorné, spravedlivé, dennodenně pracující na poli svého života, přebývající v domě Otce s vděčností, že smí být Jeho. Té co nepotřebuje utíkat, aby pak měla právo na nové šaty, prsteny, vykrmená telata útěch a duchovních vzletů. Dcery, která při návratu nečeká ony veliké projevy vášně otcovy náruče, která to ke štěstí vůbec nepotřebuje, protože naprosto vše má, kromě iluzí o sobě samé. Právě se zde rodí postava třetí dcery, onoho skrytého sourozence, který je zatím spíše tušen.

Vraťme se zatím do příběhu. Ten reálný starší bratr očividně moc důvodů k nadšení z tak triviálních věcí, jako je přítomnost Otce, neviděl. Celý den makal na poli a z návratu povedeného bratříčka nadšený nebyl. To jak se zachoval Otec, mu přišlo nefér. Ostatně, příběh nemusím vykládat. Otec byl sice stále s ním, vše co bylo Otcovo, bylo i jeho. Bohužel problém je, že ten starší vůbec s Otcem nebyl. A ani o to nestál. Jemu přítomnost Otce nepřišla takové terno, ze kterého by šílel a o které by bojoval. Nuda bez dramatu. On toužil po něčem vzrušujícím, co osobně též moc dobře znám. Prahnul po ocenění.

Přemýšlela jsem, kde se to celé zvrtlo. Chvílemi jsem měla potřebu podlehnout sebelítosti a vinit otce za jeho malou citovou angažovanost vůči chudáčkovi staršímu pracantovi domácímu. Zároveň jsem se dotýkala i svých vlastních ran. Ale něco mi říkalo, ať s tím sebelitováním chvíli počkám a podívám se na to ještě kapku jinak.

Možná by stačilo, kdyby si někdy onen starší syn sedl na zápraží vedle Otce a třeba spolu jen tak pozorovali západ slunce. Kdyby Otci vyprávěl o svých přátelích, o tom že by rád uspořádal párty. Kdyby mu vyjevil, že ho z pole bolí záda, že je unavený. Kdyby mu povídal o tvrdosti brázd, o mozolech, o svých plánech, o snech, nejistotách… Prostě s ním jen tak byl.

Nevím, kolik osobního úsilí do snahy o takové setkání vložil sám Otec. Zda třeba nastražil před dům dvě židle a vyjádřil touhu si se synem dát skleničku. Jsem přesvědčená, že o sdílení hodně stál a že i to pozvání z Jeho úst zaznělo mnohokrát. 

Co se to se synem stalo, že signály od Otce nevnímal? Že Jeho nabídku neslyšel? Jaký vůbec obraz o Otci měl, že ho to k němu netáhlo? Třeba se bál, že mu naloží další práci nebo že mu vyčte chyby, tak se mu vyhýbal. Kdy se to vlastně celé zvrtlo, že mu Otec tak zevšedněl?  Mám pocit, že pokud na to přijdu, mnohé se změní i v mém osobním příběhu. 

Jsem si jistá, že kdyby syn objevil ono kouzlo „nudného“ života spravedlivých, kdyby mu přišlo prima s Otcem jen tak být, neměl by potřebu čekat jako pejsek na drobky uznání a reagovat na návrat mladšího sourozence tak, jak reagoval. 

Třeba by bráchovi řekl: „Hele, to jsem rád, že jsi v pořádku, měl jsem o Tebe strach, chyběl jsi mi jako parťák na poli… Povídej mi, jak se ti po tom všem co jsi prožil, změnil pohled na věci? Nebyl jsem i já důvodem, že jsi od nás odešel?“ 

Nebo by třeba řekl zcela něco jiného. Jsem ale docela na jistotu přesvědčená, že by v domě svého otce vytvářel úplně jinou atmosféru, ze které by se mladšímu bráchovi nikam utíkat do světa neřestí nechtělo, protože by spolu normálně lidsky komunikovali a měli o sebe zájem. A jsme zase u „cesty onoho třetího", kterou pro sebe v této meditaci pracně vyšlapávám. 

Ještě jednou a pozorněji jsem se podívala na citát, z koho je v nebi větší radost a proč. Rozhodně to není v soutěžení o míru Otcových emocí, ale jde tu o vnímanou potřebu pokání.  Jak k tomu ale dojít, to pokání od srdce skutečně potřebovat? Lze si to poručit nebo dát za předsevzetí? Je opravdu nezbytně nutný náraz do zdi, nouze a hlad, jako zažil ten mladší z bratrů? 

Lepší je zastavit se radši sám, prosit o milost Světla a dovolit si jisté věci vidět tak, jak jsou. Být otevřený si jich všímat, pojmenovávat je a rozlišit k čemu vedou. Dát si s tím čas a práci. Neutéct před tím, na co se nekouká rádo. Postupně rodit vděčnost za to, co se ukázalo jako dar a lítost nad tím, co se nepovedlo. Vše probírat s Otcem a pak konat, co je třeba. A dělat to tak každý den, krok za krokem stále dokola. Dramat netřeba. Že by to byla ona věrná spravedlivá práce na poli života?

Jsem na stopě něčemu opravdu klíčovému. Že právě vděčnost a věrný spravedlivý život je cestou třetího ze sourozenců, který žije v příběhu skrytě bez okázalostí, ale reálnĕji nežli ti dva, které již známe. Těch dvou, kteří se honí jen za svým vlastním stínem. To třetí dítě s Otcem skutečně Je, protože si všímá všeho, co od Něj dostává. A vidí, že je těch darů tolik, že mu vůbec nic nechybí.

V čem ještě spočívá tajemství vděčnosti toho třetího dítěte? Možná i v tom, že samo má na kontě mnoho vlastních průšvihů a proto si nedělá o sobě iluze. Dobře ví, čeho všechno je schopno, kdyby mu Otec nekryl záda. Často s Otcem probírá každý detail svého života a touží hledat a plnit Jeho vůli. Protože ví, že bez Něj je ztracené. Má s ním vztah.

Když sním o synodalitě v církvi, vidím rodinu „třetích bratrů a sester“, kteří věrně žijí a pracují na poli světa, nejsou omrzeni ideálem života ve spravedlnosti, nemají potřebu lynčovat ve svých řadách hříšníky, protože si jsou vědomi toho, kdo sami jsou. Rádi si s Otcem povídají a neostýchají se Mu říci o vykrmené sele, vždy si najdou důvod k oslavě. A když se ze své slabosti zatoulají, tak se s důvěrou zase vrací, protože vědí, kde je jejich Doma. Nikoho ze svých řad nevylučují ani nedávají druhým podmínky, kdy se za Otcem vrátit smí a kdy ne.  Zní to jako nuda? 

Toužím být ta třetí …