Byznys a etika

O kombinaci těchto dvou fenoménů se v posledních letech hodně diskutuje, vedou se přednášky, na některých univerzitách, ve Vídni určitě, je to zkušební obor na ekonomických fakultách. Etika v podnikání, ekonomika bez morálky, ekonomická krize jako důsledek morální krize – to jsou nejčastější nadpisy článků všech seriózních novin po celém světě.

Jenomže, co to je ve skutečnosti? Jak se něco takového provádí v běžném, každodenním životě?

Na mé klinice jsem během doby, co tam pracuji, měl možnost potkat množství nejenom vzdělaných, ale i zajímavých osob, lidí na důležitých vedoucích místech. Mám výhodu v tom, že terapie trvá několik týdnů a to je doba dosti dlouhá na to, kdy je možné navázat kontakt a promluvit si  s nimi o čemkoliv. Člověk, který je těžce nemocen, reaguje někdy jinak, než zdravý člověk. Zatímco zdravý člověk se běžně cizím lidem nesvěřuje s detaily ze svého života či práce, člověk nemocný je většinou mnohem sdílnější, zvláště, když potřebuje znát informace o svém zdravotním stavu a terapii. V tom procesu dialogu se zdravotním personálem se tak stává otevřenějším, někdy je to tak trochu součást jeho potřeby hledat příčiny své nemoci. Mnohokrát mají nemoci původ v tom, jak člověk žije, myslí, pracuje a ten, kdo takové souvislosti hledá a je ochoten za spolupráce s jiným, naslouchajícím člověkem tyto souvislosti poodhalovat, objevuje často zajímavé věci.  Jedním z takových lidí, se kterým jsem každodenně mluvil, dokonce se s nim občas setkal v kavárně ve městě, je pan Van Niemen. /1/ Původem Holanďan, kvůli rakouským předkům a hlavně rakouské manželce zakotvil již od útlého mládí v Rakousku. Vystudoval techniku a dlouhá léta působil jako pilot v armádě, později jako instruktor pro nové piloty. Tak jako každý pilot, i on toužil hlavně po lítání. Měl však zvláštní pedagogické charisma a tak jeho nadřízení ho rok co rok přemlouvali k vyučování. Dlouhá léta to taky dělal, pak ale viděl, že mu možnost lítání uniká a zároveň se chtěl věnovat něčemu, co taky vystudoval a co ho neustále lákalo: báňskému inženýrství, lépe řečeno, způsobům hledání vzácných kovů. Z armády odešel ve funkci majora a začal se věnovat novému oboru. “V tuně zeminy, v místech, kde se vyskytuje zlato, je někdy jen 3 – 5 mg zlata. To je příliš malé množství, na to, aby se jen tak lehce našlo” - říká mi. „Ale dnes již existují technologické metody, jak těch pár miligramů zlata z té zeminy vydobít. A tak jsem již před léty založil v Rakousku firmu, která je schopna to dělat. S touto firmou jsem pak působil přes 20 let v Africe – hlavně v Jihoafrické republice, Zambii, Ghaně a Sierra Leone. Dělal jsem tam pro obrovské světové koncerny a hledal počínaje diamanty všechny jiné vzácné kovy. Život v těchto zemích je úplně jiný, jako zde v Evropě, toužil jsem po tom, dožít svůj život jako penzista právě tam. Jenže má manželka nechtěla o tom ani jen slyšet. V těch zemích je vše mnohem jednodušší, než zde. Lidé jsou k sobě upřímnější, navzájem si pomáhají, jsou mezi sebou více spjatí. V roce 2006 mne však oslovila jedna ruská firma, jestli bych pro ni pracoval, že mají na Dálném Východě obrovské naleziště zlata, chtěli by se stát v jeho těžbě světovou velmocí, ale potřebují západní “know-how”, západní technologii a potřebují pracovní řád a  disciplínu. “Ta nabídka byla samozřejmě finančně lákavá, mne však přitahoval kromě jiného ten Dálný, nám Evropanům tak vzdálený, ruský Východ a lákala mne hlavně výzva, udělat něco proto, aby se to zlato opravdu mohlo najít a těžit. A tak jsem tu nabídku, navzdory dosti velkému nesouhlasu mé manželky, přece jen přijal. Byl jsem již ve věku, když většina lidi odchází do důchodu. Právem, protože již překročili 60. rok věku života. Odjel jsem tedy jako ředitel i s manželkou do Moskvy. Dostali jsme tam v luxusní části města, ve které bydlí jen cizinci a nachází se ambasády, byt. K tomu řidiče a služebnou. Stal jsem se šéfem podniku s 1.500 zaměstnanci a čekalo mne množství cest na Dálný Východ. Cesta letadlem z Moskvy do Magadanu např. trvá 9 hodin. To je mnohem déle, než odtamtud cesta letadlem např. Do Los Angeles v USA”. Jsou to pro nás Evropany nepředstavitelné vzdálenosti, ale zároveň taky  nepředstavitelné možnosti poznat nové zkušeností. Jestli si např. někdo myslí, že Rusové jsou buď z důvodu komunismu nebo absence stupně vzdělanosti, na jaký jsme v Západní Evropě zvyklí, zaostalou zemí,  tak se velice mýlí. Všichni mí nejbližší spolupracovníci měli vysokoškolské vzdělání, perfektní znalost angličtiny  a taky vystupování. Bylo mi však jasné, že se nacházím v zemi, poznačené dlouholetou komunistickou výchovou a všemi konsekvencemi toho režimu, hlavně korupcí. Věděl jsem, že jakékoli malé zakopnutí mne může stát nejen ztrátu zaměstnaní, ale také život. Kolik jen novinářů bylo v Rusku za posledních pár let zavražděno a prakticky žádná vražda nebyla objasněna. Krátce po mém nastoupení jsem málem do jednoho takového konfliktu uvázl i já. Bylo potřebné zaměstnat pro naše cíle jednu firmu. A tak jsme vypsali výběrové řízení, tak jak je to běžné v demokratických zemích, díky kterému by měla být určena firma, která by pro nás pracovala. Ale byla to chyba. Asi tři dny po zveřejnění výběrového řízení přišli za mnou dva muži. Představili se, jako spolupracovníci KGB a přišli mne upozornit na to, že riskuji vlastní život, jestli budu jako ředitel trvat na tom výběrovém řízení. Nestačil jsem se ani divit, co všechno tito dva muži věděli o mne a jak je možné, že v tak krátké době byli informování i o nejmenších detailech kolem výběrového řízení. Řekl jsem jim, že jsem byl do funkce ředitele vybrán jinou, nadnárodní firmou a byl požádán vést tuto firmu kromě jiného i proto, aby bylo zabráněno korupci, že pocházím z části světa a kultury, kde takové způsoby jsou samozřejmostí a že jestli nebudu moci vykonávat svou funkci dle svého svědomí a mých zásad, tak na tu funkci rezignuji a vrátím se domů. Ti dva muži očividně změkli, změnili tón řeči a řekli, že nemají nic proti tomu, aby proběhl výběrový konkurs, jen se to navenek nesmí označit slovem “výběrové řízení” a že když zaplatím určitý malý poplatek na fond podpory pro nezaměstnané, že nebudou bránit tomu, aby byla vybrána firma odpovídající mým představám. Řekl jsem jim, že si to musím promyslet a poradit se. Můj rádce, znalec ruské situace, mi řekl, že Rusko není Západ a že některé mravní zásady tam prostě nefungují, že poplatek není vysoký a na druhé straně budu mít jistotu, že bude pro nás pracovat firma, kterou si budu chtít vybrat, abych do toho šel. A tak jsem šel.

Musím říct, že jsem měl kolem sebe tým skvělých, mladých, dobře vzdělaných spolupracovníků. Ale zároveň musím i přiznat, že sebevědomí mnoha mladých lidí je neuvěřitelně vysoké. Někdy jsem měl z Rusů tak trochu až strach. Při jedné firemní debatě mi jeden mladý inženýr chrstnul do očí: my vás tady za chvíli stejně nebudeme potřebovat a vrátíte se domů. Potřebujeme se odrazit ze stagnujícího místa za použití vašich zkušeností a techniky. Ale my nejsme blbí. Až to budeme zvládat, vy všichni cizinci se vrátíte domů. Vůbec jsem mu neodporoval, neřekl ani jen jediné  slůvko jako protiargument či obranu. Mám zásadu, že při oficiálních jednáních a diskuzích s různými  firmami či lidmi nemíchám ani politiku, ani náboženství  či své osobní pocity a názory do debaty. Jiný mladý a vzdělaný inženýr, mluvil perfektní angličtinou a vystudoval v Oxfordu, znalec Západu, mi zase řekl: ten váš kapitalismus se stejně jednou rozpadne a lidé se pak budou houfně vracet k našemu komunistickému režimu. Ten je teď sice v útlumu, ale znovu zavládne. Na to jsem vůbec nereagoval, nechal jsem ho mluvit vše, co jen chtěl.

Jako šéf tak velkého koncernu, který má pro budoucnost Ruska strategický význam, jsem se zúčastňoval taky jednání s vládou a jejími nejvyššími představiteli, setkal jsem se i s panem Putinem. Je to velice rezervovaný člověk, navenek působí chladně, ví však přesně co chce a perfektně dokáže využít a vychutnat si své popularity.“ Má otázka zabrousila na Putinovou minulost, jestli o tom něco vědí západní jednatelé. Pan Niemen mi řekl. „Nikdo z nás si nedělá iluze, všichni víme, že byl nejen komunista, ale i člen KGB a má doposud silné vazby na minulost. Jediné, co mi dělá problém je fenomén jeho popularity mezi dnešní mladou, i vzdělanou nebo studující mládeži. Tito lidé ho žerou. Jsou ochotni mu prominout jakýkoliv přestupek, je pro ně carem, který si může dovolit vše. Částečně to chápu, protože vrací Rusům jejich sebevědomí, pocit velmoci. Strach mám jen z toho, že jestli nedokáží mladí lidé dělat hranici mezi společensky dovoleným morálním pokleskem a pokleskem, který je motivován touhou po moci a jde přes mrtvoly - tak se ta mládež vystavuje riziku, že nebude umět zvládat životní situace, ve kterých by měli být respektován tzv. vyšší princip - duchovní hodnoty, jako je právo, poctivost, slušnost, tolerance…  a vyrůstat tak s vědomím, že se oplatí žít čestně, i když mne to něco bude stát.   Mohl bych Vám vyprávět do nekonečna historky, které jsem tam zažil. Na jeden moment ale nezapomenu. Když jsem před pár měsíci z Ruska odešel, protože jsem si dal podmínku, dokdy tam budu, úředníci se se mnou velice dojímavě loučili a děkovali. Až jsem byl z toho dojatý. Pak se ukázalo, že to bylo prozíravé rozhodnutí, odejít. Za pár měsíců jsem totiž zjistil, že mám rakovinu a teď jsem rád, že se mohu léčit doma, v Rakousku. Lékaři mi dávají velice optimistické prognózy a já jsem rád, že mohu s manželkou trávit teď penzi. Jenže představte si, právě v těchto dnech přišla za mnou delegace z Moskvy, přiletěli privátním letadlem, aby mne přemluvili k další spolupráci a znovupřevzetí ředitelství. Po mém odchodu byl můj úřad rozdělen do 4 odvětví, které převzali 4 lidé. To, co jsem dělal já sám, teď vedou tito 4 lidé. Jenže nějak se zhoršila pracovní morálka, lidi odcházejí za jinou práci. Prý jim tam chybím – můj humor, má tvrdá ruka, můj klid, mé znalosti. Vzpomněli jména některých mých nejbližších spolupracovníků, kteří odešli. Řekli mi, že lidé prý stále vzpomínají na mne, že jen já mohu znovu stabilizovat demoralizovanou situaci ve firmě. Přiznám se vám – říká mi – teď to se mnou velice lomcuje, jestli to mám v mém věku ještě jednou převzít. Jenže manželka mi říká, že když to vezmu, mám se jít nechat vyšetřit k psychiatrovi, jestli jsem normální...

Ponechám teď rozhodování pana Van Niemena na něm a jeho manželce. Z toho mála, co jsem teď o něm napsal, je snad již vidět, že je to výjimečný, vzdělaný a ne chudý člověk. Jeho firmu převzali teď jeho dva synové a firmě se vede velice dobře. Jsem zvyklý na to, že když k nám na kliniku přijde člověk, který má peníze, přijde jako Sonderklassepatient – tito lidé si platí nadstandardní péči – ošetření přednosty klinik, samostatný pokoj se vším komfortem v nemocnici, atd. Pan Van Niemen přišel jako obyčejný, řádový člověk a taky se tak choval. Velice skromný, prostě oděný, usmívavý a přátelský. Ale teprve až promluvil, měl možnost každý, kdo mu naslouchal, vniknout tak trochu do tajemství jeho osobnosti a života. Mne odjakživa zajímali letci-piloti, odjakživa mne zajímali atraktivní povolání, cestovatelé, badatelé. Pan Van Niemen to vše v sobě, v jedné osobě má. Ale musíte s ním začít na to téma mluvit, teprve pak se něco dovíte a objeví se Vám úplně nové horizonty.

To, co mne v rozhovoru s nim zajímalo, jelikož jsem již věděl o jeho cestách na Dálný Východ, byla otázka Gulagů – pracovních táborů – a jejich stav dnes. “Na to téma bychom mohli mluvit hodiny” - řekl mi. A taky jsme mluvili, už ne na klinice, ale ve vídeňských  kavárnách. Přinesl s sebou malý laptop a ukazoval mi fotografie, které pořídil v bývalých lágrech. Na otázku, jestli jsou tam dnes muzea, nebo jestli jsou přístupné veřejnosti, se jen pousmál, pokroutil hlavou a řekl: “Kdepak! V Rusku nikdo nemá zájem něco takového udělat: jednak je tam stále ještě živá, převládající nostalgie za komunismem a jednak je nebezpečné, na takové téma nahlas co jen promluvit. Jediné, co se stalo, je, že od dob Gorbačeva jsou již ty tábory prázdné a opuštěné. Baráky a budovy od té doby chátrají. Nejsou nijak označené, ale není tam dovolený přístup. Já jsem se do nich dostal jen díky tomu, že jsem byl ředitel firmy, že jsem na Dálný Východ jezdíval a že se tam i všude jinde dělali pořád sondy, hledající zlato. Díky jeho zájmu se tedy i před mé oči dostali záběry, které běžný člověk jen tak nevidí: chátrající domy, pomalované zdi věznic všemi možnými motivy, rezavé ostnaté dráty, strážné věže...

S panem Van Niemenem jsme nikdy nemluvili o náboženství. Z jeho slov a vystupování však bylo cítit, jak velice lidským člověkem je. Rád bych teď parafrázoval: Nedávno jsem slyšel myšlenku, která se mi velice zalíbila. Tuto myšlenku často opakují křesťané, hlavně o Vánocích, kdy si připomínají narození Krista. Jenomže křesťané ji poněkud překroutili. Říkají totiž: Bůh se stal jedním z nás - a myslí tím nás křesťany. V Bibli však stojí: Bůh se stal člověkem, tedy ne křesťanem. Jak krásnější by mohl svět být, kdybychom jsme si uvědomili, co to znamená být lidmi a chovali se jeden k druhému v první řadě jako lidé.

Pan Niemen je na jedné straně fachman, odborník nejen na létání, techniku či bánské inženýrství, znalec několika cizích jazyků. To vzdělání je jakoby jedním nosným pilířem nejen jeho osobnosti, ale taky úspěchu při podnikání. Na straně druhé je to však muž, soucítící s jinými, i s přírodou, je nesmírně lidský, skoro až obyčejný, nenápadný člověk. To je ten druhý pilíř.  Když tak občas dnes poslouchám, často i vědecko-odborné diskuze o tom, jak je nutné vrátit etiku do života a do pracovního procesu či podnikání, mám někdy dojem, že se jedná jen o prázdné řeči, tlachání hubou, aby byl zabit čas. Etika buď je anebo není. Buď je součástí mé osoby, mého jednání – každého člověka - a pak je automaticky přenášená do všech odvětví  a činností života, anebo ji postrádám, ale pak ji postrádá i společnost. Je to jakoby přímá rovnice. Je to něco na způsob civilní kuráže, kterou když v sobě někdo má, tak je jí vidět široko-daleko a lidé se nechávají inspirovat a konat podobně. O Rusku, ale nejen o Rusku, taky o bývalých komunistických zemích se často říká, že jsou to morálně zdevastované země, že tam vládne korupce, podvody, právo silného, strach slabých.  Je na tom hodně pravdy. Jeden z důvodů, proč bývalé socialistické země chtěli po pádu komunismu do EU, byla nejen touha po blahobytu, volnosti pohybu a cestování, ale taky, snad hlavně, touha po tom, zavést znovu právní řád, korektnost, poctivost a slušné chování. Díky Bohu, se po 20 letech mnohé změnilo k lepšímu. A díky panu Van Niemenovi a mnoha a mnoha jiným neznámým lidem se hodnoty jako: pracovitost, poctivost, slušnost, pořádek vrací znovu do lidského chování i zemi, kde byli tyto hodnoty v uplynulém 20. století pošlapány snad nejvíc na světě.

Petr Žaloudek, Vídeň, listopad 2010

/1/ Z důvodů bezpečnosti jsem jméno a některé malé detaily pozměnil.