O lidech a bozích

Zdá se že to, o co se s takovou důrazností a zápalem snaží papež a klérus katolické církve, totiž o šíření myšlenek evangelia a získávání nových křesťanů, se v této době povedlo paradoxně nekřesťanu – ateistu Xavieru Beauvois z Francie. Natočil film podle skutečné události, která se odehrála začátkem roku 1996 v Alžírsku. V té době tam probíhala bratrovražedná válka mezi islámskými fanatickými teroristy a vládou. Na pozadí tohoto konfliktu se odehrává osud osmi cisterciácko-trapistických mnichů v klášteře v Tibhirině v pohoří Atlasu. I když je evidentní, že jde ve filmu o konflikt křesťanských ideálů s realitou, táhne se celým filmem jako nevypovězené motto věrnost sobě samému a svému životnímu poslání.

Film Des hommes et des dieux dostal dvě letošní nejvyšší ocenění - Zlatou Palmu v Cannes a Velkou cenu Poroty. Kromě toho je navržen na Oscara jako nejlepší zahraniční film. “Tento film není chronologickou rekapitulací faktů. Chce spíše přiblížit a zviditelnit fenomén, který vzniká napětím vzniklým vzájemnou kombinací působení lidského strachu, odpovědnosti a civilní odvahy” - říká tvůrce filmu.

Děj filmu je rozdělen do tří fází: v první fázi je diváku představena realita každodenního mnišského života, vsazena na jedné straně do nádherné přírody, zároveň však i do bídou poznamenaného muslimského venkova. Zdálo by se, že již tento samotný fakt by mohl být potenciálním zdrojem možného konfliktu: země, která teprve v nedávné minulosti získala samostatnost někdejší francouzské kolonie a převládající svět muslimů, uprostřed kterého se jako relikt té nedávné minulosti nachází malá oáza křesťanských francouzských mnichů. Od začátku své existence v 12. století, když vytvořil velikán duchovního myšlení sv. Bernard z Clairvaix reformní větev benediktinů, vyhledávali tito mniši, jeho následovníci, žijící v neustálé kontemplaci, tichu a práci odlehlá místa – úpatí hor a hluboké lesy, daleko od velkých populačních osídlení. V historickém řetězci šíření a zakládání klášterů  se stalo právě toto alžírské pohoří Atlas jedním z míst, kam se mniši uchýlili. “Nepřišli sem proto, aby misionařili, pokřesťanšťovali tento muslimský kraj, ale proto, aby se zdejším obyvatelstvem žili – pracovali, cítili jeho potřeby a nevyslovenou touhu po životě v klidu a míru” - říká  Xavier Beauvois... „a právě tento fakt mne na nich tolik fascinoval a byl to i hlavní důvod pro mne, proč jsem se rozhodl tento film udělat” - dodává. A tak je divák, nezávisle na tom, jaké má vyznání, vtažen do jednoduchosti – a já dodávám – i krásy – všedního dne mnichů. Byl jsem již mnohokrát hostem v cisterciácko-trapistických klášterech ve Francii, které nabízí hledajícím osobám pobyt, klid a duchovno. Mnoho z těch překrásných modliteb a zpěvů, které v tomto filmu zazněly, znám i ze své vlastní zkušenosti. V této první části je zcela evidentní soužití mnichů jak s přírodou – dnes bychom řekli jejich ekologicko-šetrný vztah, ale taky jejich, navzdory rozdílnosti náboženského smýšleni, spolupatřičnost a přátelství s místními lidmi. Jedni pro druhé jsou užiteční: mniši dávají mnohým z nich možnost práce a výdělku, o které je v celé oblasti obrovská nouze. Jeden z mnichů je lékař a protože žádný jiný lékař v této oblasti není, je jedna klášterní místnost přetvořena na ambulanci, ošetřovnu a nemocnici, která je denně plná lidi. Léky a ošetření jim poskytuje buď zadarmo, anebo jen za dobrovolný příspěvek. Velice často se však tento starý, sám již nemocný, vše léčící mnich dostává do situací, kdy lidem pomáhá i jako milosrdný samaritán, když jim kromě léků a rad rozdává různé jiné věci. Léky i dary jim pravidelně dodávají mniši z Francie. Tato vstřícnost mnichů je mnohonásobně odměňována láskou a pečlivostí ze strany místního obyvatelstva, které z lásky k nim je ochotno udělat pro ně vše.

Pak ale přichází druhá fáze filmu – šíření zpráv o tom, jak se po celé zemi šíří nepokoje. Vraždění mladých žen, které nenosí závoje, vraždění bělochů-cizinců, kteří v této zemi pracují na vedoucích postech různých stavebních firem. Lidi začínají mít strach a ten se šíří i na mnichy. Jednoho dne přichází do jejich kláštera těžce ozbrojená eskorta s vysoce postaveným šéfem pro armádu. Ten nabízí mnichům – jakožto Evropanům-Francouzům vojenskou ochranu. Celý klášterní objekt chce nechat střežit. Představený kláštera však tuto ochranu odmítne, vojáci i s jejich šéfem odjíždějí. V celé této druhé fázi jsou pro mne nejkrásnějším momentem dialogy mnichů mezi sebou a dialogy s obyvatelstvem. Všichni mají strach o svůj život. Zde již přestává jakoby platit pravidlo, že duchovní člověk je něco více, zde se ukazuje, že i duchovní člověk je jen člověk, i on se musí potýkat se strachem, bolestí a smrtí. O tom je konec-konců i název celého filmu, který byl vyňat z Bible ze žalmu 82, kde se mluví o tom, že ti, co budou uctívat Boha, se mu stanou podobným a stanou se bohy. O tomto žalmu mluví nepřímo i poselství křesťansky chápaných vánoc – Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem – ale přesto zůstává člověk zranitelnou a smrtelnou bytostí. Toto poselství je poselstvím duchovním. V reakci mnichů na nabídku vojska, které jim chtělo poskytnout ochranu, říká jeden z nich svému představenému jako výtku: “Proč jsi se nezeptal nás, co si my o tom myslíme, jestli my netoužíme po klidu a jistotě a zda bychom ochranu nechtěli přijmout”? - Představený odpovídá: “Dobře, promluvme si o tom” - a pak začíná slovy: “Až doposud jsme žili zde v míru a klidu se všemi lidmi. To vždy byl jeden z našich největších cílů: žít v míru a klidu s lidmi. Teď mají lidé strach. Nikdo jim však ochranu, tak jako nám nenabízí. Máme být snad teď privilegovaní, více než tito lidé? Chcete snad, abychom se nechali střežit vojskem zkorumpované vlády?” Jeho argumenty jsou silné a závažné, nikdo si netroufá říci něco proti. V jiném dialogu mezi jedním mnichem a starou ženou z vesnice zazní tyto myšlenky: Mnich ji říká o tom, že jim vojsko nabídlo ochranu, oni ji však odmítli a teď uvažují o tom, že odejdou do Francie, do svých domovských klášterů. Žena to nedokáže pochopit a tak jí říká: “Vy – lid této země – jste strom a my jsem ptáci, kteří na tom stromě jen hnízdí, ale vy jste jistota, vy jste zde doma, my jenom přelítáme.” - Žena se s jeho odpovědí nemůže smířit a říká: “To není pravda: Vy jste strom a my jsme ptáci” - vy jste naše jistota, naše zázemí, náš klid, bez vás zde nedokážeme žít.

Tato část je plná nádherných myšlenek, je plná lidskosti. Mniši pociťují až příliš svou lidskost, ubohost, dostali se na samé dno své bytosti, strach jim svazuje ruce i duši. Přesto je to nesmírně krásná část.

A pak přichází část třetí – někdy se musí člověk dotknout dna, dojít někam, odkud se již hlouběji jít nedá, odkud je již možná jen cesta zpátky, nahoru, zpátky k životu. A tato část je filmařsky geniálně znázorněna. Mnichy navštěvuje jeden jejich spolubratr z Francie. Přináší jim léky, různé věci jak pro ně, tak i pro chudé lidi, knihy a také víno. Všichni se nesmírně radují. Je večeře, každý dostane sklenku vína, tak jak je to zvykem, když u stolovaní nemluví, pouští si hudbu. Čajkovského. Hudba se rozléhá místností a impozantní tóny rozechvívají ty nejjemnější struny jejich duše. Kameraman zachycuje při pití vína a poslechu hudby pomalu jednu za druhou němé tváře mnichů. Každá o něčem mluví. Každá vypovídá jasným jazykem. Když se kamera obrátí na představeného, z oka mu právě stéká slza. Nepadne ani jedno jediné slovo. Všichni ví. Všichni ví své. Ví, že láska k Bohu, hlavně však láska Boha je definitivně přetváří v nesmrtelné bytosti...

Petr Žaloudek, Vídeň, prosinec 2010