Slavné vídeňské kavárny

Sobota dopoledne. Hektický den. Sněho-upršené počasí. Možná i proto ta nervozita.

Jdu do Billy na Rochusmarkt pro pár maličkostí. Před pokladnou se tvoří řada. Není sice dlouhá, ale když je obsazena jen jedna kasa, jde to pomalu. Bývá zde zvykem, že lidé při tvořící se řadě zavolají: Zweite Kassa, bitte – druhá pokladna, prosím. Vzápětí přijde druhá, někdy i třetí kasírka. Ty mají totiž na starosti nejen kasy, ale i jiné práce v prodejně. Funguje to tak již léta, všichni kdo sem pravidelně chodí nakupovat, to vědí. Nic vzrušujícího. Až na jednu maličkost: Ta paní, která zvolala: Druhá pokladna prosím, má dosti hodně věcí. U pokladny je nepříjemně hlučná, snaží se vesele diskutovat s kasírkou. Ta však odpovídá jen velice stručně, protože se musí koncentrovat na svou práci. Kupující to evidentně nevnímá a pořád jen mluví a mluví... Když konečně zaplatí a odejde, jsem na řadě já. Pokladní vše pečlivě přebírá. V tom se však ke kasírce přiřítí s velkým hlukem ta předešlá kupující a nepříjemně na ní zařve – tentokrát již ne tím předešlým laškujícím hlasem: „Tady, u těchto jogurtů,  jste mi neodečetla slevu. Paní pokladní přeruší mé účtování, podívá se na účet a říká s klidem: „Ta sleva se netýká této značky jogurtu, ale jen jogurtů od firmy XY. Paní kupující zmlkne, dívá se na účet a odchází od kasy. Pokladní bere další mou věc a pokračuje ve své práci. Za několik málo vteřin se však přiřítí předešlá kupující znovu ke kasírce a říká jí hlasitým a nepříjemným tónem: „No a co tady ty jogurty, ty jsou od té firmy, na kterou je sleva.“ Pokladní  znovu přeruší mé účtování, znovu nahlíží do účtenky a duchapřítomně říká: „Ano, na tyto jogurty je sice sleva, ale jen od určitého množství a to vy nemáte.“ „To je ale nehoráznost“ - začíná se teď mnohem hlasitěji a s mnoha gesty rozčilovat. Přitom pořád vrhá spoluúčastnické pohledy na lidi v řadě, očividně očekávajíce od nich podporu. Jenže nikdo se k ni nepřidává. Naopak, její chování se začíná nelíbit. Je vtíravé. Já jsem nakonec odstaven na vedlejší kolej. Pokladní nedokáže věc sama vyřešit a volá šéfa prodejny. Ten si bere rozčílenou paní stranou, konečně jsem na řadě znovu já. Podvědomě registruji a vnímám, jak si všichni v řadě vydechli... Nečekajíc a nezajímajíce se,  jak diskuze šéfa s rozčílenou paní dopadne prchám z prodejny a jsem rád, že jsem na čerstvém vzduchu.

Má cesta pokračuje přes slavný Rochusmarkt, kde chci koupit čerstvou zeleninu, kterou v Bille neměli. Procházím kolem vícero stánků. Všude velké řady. Aniž bych se někde zastavoval, jdu přímo do stánku, kam chodívám nakupovat zeleninu již léta, podvědomě cítím všude kolem sebe napětí – nervózní reakce kupujících, hádaní se… Co to je,  Pane Bože? - říkám si sám pro sebe? Je snad dnes nějaký divný tlak, či něco špatného ve vzduchu, anebo je to tím vlezlým vlhkým počasím? Nebo snad již začal předvánoční shon a lidé mají strach, že se na ně nedostane a nekoupí vše, co by chtěli? Nerozumím tomu všemu. V mém stánku nebylo hodné lidí, kořenovou petržel jsem rychle nakoupil a pospíchám domů. Úmyslně se však nevracím středem tržiště, mezi stánky, což někdy rád dělávám, abych si popásl oči na labužnických produktech. Jdu po chodníku na okraji trhu. Z jedné strany jsou tedy stánky a z druhé strany jdu kolem obchodů. Za jedním obchůdkem je kavárna. Když kolem velkých skleněných tabulí kavárny procházím, lehce pootočím hlavu a koukám, kolik že tam sedí lidí. Musel jsem se zastavit a z toho lehkého poohlédnutí se stalo dlouhé vyjevené koukání. Na to, že bylo 10 hodin v sobotu dopoledne, tam bylo dosti hodně lidí. U každého stolu někdo seděl, něco popíjel a mnozí z nich v naprosté pohodě četli noviny. Jaký to je kontrast, říkám si sám pro sebe. Tito lidé mají mé sympatie. Nic sice o nich nevím, jestli mají nebo nemají rodinu, děti, nebo jiné předvánoční uklízení a povinnosti. To konec konců nevím ani o těch jiných lidech, o kterých se zmiňuji výše. Ale je mi tisíckrát milejší pozorovat těchto pár lidí v klidu a pohodě malé kavárničky, než ty hlučné, hektické a nervózní lidi. Těch pár kliďasů mi totálně vylepšilo náladu a – nebudete mi to možná věřit – z té radosti žiji ještě teď. A to je již večer, druhý den po tom, co se to stalo...

Petr Žaloudek, Vídeň, neděle 12.12.2010 ve 20:30 hod.