Vyznamenání lidem pravdy a víry

Udílení cen Nadace Herberta Haaga dne 2. dubna 2011 ve Vídni členům někdejší podzemní církve v Československu

O zločinech komunismu bylo od pádu berlínské zdi povězeno a napsáno tolik, že dnes mnozí lidé říkají: už to stačilo, nadešel čas věnovat se jiným tématům, nemůžeme se stále jen rýpat v minulosti. Ještě markantnější je postoj mladé generace, která komunismus nezažila: až na pár výjimek se o tuto nedávnou dobu vůbec nezajímá. Je to projev únavy, nezájmu o poznání vlastní minulosti, anebo naše zaujetí pro řešení aktuálních, akutních problémů, před které nás postavil dnešní často tak hektický a existenčním strachem poznamenaný život?

Proti zapomnění

Prof. Hans Küng (1928), jeden z nejvýznamnějších teologů současnosti, předseda švýcarské nadace Herbert Haag Stiftung, která ocenění některým členům bývalé tajné církve udělovala, v zahajovací řeči kromě jiného řekl: „Tato cena je štítem proti zapomnění...“. Proti jakému zapomnění?

Ti z nás, kteří dobu komunismu prožívali jako těžké, neunesitelné jařmo v dusivém prostředí ovládaném lží a šikanou, a kterým pomáhala přežít jen síla pramenící z jejich vnitřní svobody, protože jiná svoboda neexistovala, si určitě dobře pamatají, že za třídního nepřítele číslo jedna byla označována katolická církev, kterou komunisticko-estébácko-donašečský systém pronásledoval nejvíc. Ta sice neměla armádu, tajné bunkry či skrýše plné munice, zato měla ideové bohatství, které bylo považováno za tak nebezpečné a schopné vyvrátit mocenské představy tehdejších vládců, že proti ní neváhali použít ty nejbrutálnější zákroky: v roce 1950 zlikvidovali ze dne na den prakticky všechny kláštery na území tehdejšího Československa. Řeholníky posváželi do věznic a pracovních táborů, mnohé z nich odsoudili ve vykonstruovaných soudních procesech za velezradu na 20 i více let, kněžím odebírali státní souhlas. Ďábelskost tohoto režimu spočívala v tom, že navenek sám sebe proklamoval jako nejdemokratičtější zřízení na světě a zároveň šířil lžemi podloženou propagaci o tom,  že v Československu existuje náboženská svoboda, že lidé mohou veřejně chodit do kostela. Mohli. Některým kněžím státní souhlas ponechali. Za jakou cenu? Na nátlak zhora byla zřízena organizace Pacem in terris (pokoj na zemi) – posměšně označovaná jako komunistická strana kněží. Byli to kněží loajální režimu – pokud chtěli zůstat v pastoraci, museli se chovat tak, aby si naklonili komunistický režim. Kněžské semináře byly zrušeny, až na dva: v Litoměřicích a v Bratislavě. Kandidáti kněžství byli striktně vybíráni ne podle církevních norem, ale podle posudku komunistické strany.

Na slavnostní ceremonii promluvilo několik známých osobností z oblasti teologie a církevních dějin. Prof. Hans Jorissen, emeritní profesor dogmatiky z Bonnu, jeden z největších odborníků na otázky církevního života v komunistickém Československu, ve svém slavnostním laudatiu připomněl interview s bývalým pražským arcibiskupem kardinálem Vlkem, uveřejněné  v Lidové demokracii v roce 1992. Kardinál Vlk začal studovat na teologické fakultě v Litoměřicích v roce 1964 a v době pražského jara byl v roce 1968 vysvěcen na kněze. Do určité míry dělal každý student teologie kompromisy, ze strachu o své studium, práci či existenci. I on přiznává, že se na systému strachu spolupodílel: “Dodnes si pamatuji na různé nepříjemné oslavy, jichž jsem se musel zúčastnit.  Dělal jsem to, protože jsem považoval za svatou věc, stát se knězem.”

Tajná církev

Až tak daleko zasahoval bývalý režim – nejenže totálně ochromil církevní struktury, znemožnil jim kontakt s vedením církve na vlastním území i v Římě, zlikvidoval jakékoli projevy náboženské svobody, ale vychovával kněze podle svých představ – morálně chatrné osoby (čest vzácným a krásným výjimkám), které měly paradoxně ohlašovat Kristovo evangelium o pravdě, spravedlnosti, poctivosti, čistotě charakteru a svobodě...

Toto bylo podhoubím vzniku “nové”, navenek neviditelné a tajné, podzemní církve. Rodila se velmi pomalu, nechtěně, neplánovaně, často v těch nejnepředstavitelnějších vězeňských podmínkách, avšak jako by se rodila pod tím nejjemnějším závanem Ducha svatého, který věje kdykokoliv a kdekoliv chce, rodila se jako odpověď na vzniklou situaci: oficiální církev vlastně neexistovala – existovalo však Kristovo evangelium, a to se všemožnými způsoby pašovalo i do věznic. Existovali moudří, vzdělaní kněží a řeholníci, existovali odvážní křesťané, pro které se největším ideálem, který jim v této situaci dával sílu přežít, stal Kristus a jeho Duch.

Jako na povel, zčistajasna, aniž by tito lidé roztroušení po věznicích, panelákových bytech či pracovištích mezi sebou komunikovali,  neboť nemohli tehdy využívat telefonů, faxů, e-mailů,  mnohdy ani obyčejné listovní korespondence, začala po celém území Československa vznikat centra, malá křesťanská společenství lidí, kteří chtěli navzdory této situaci Evangelium naplno žít. Mladí mužové i ženy se rozhodli radikálně, bez klášterních budov a řeholních hábitů, žít duchovní život. Všudypřítomný komunisticko-estébácký systém začal právě tyto křesťany krutě pronásledovat. Mnozí z nich museli zaplatit za tajné aktivity životem. Kněží vyučovali po domech a bytech katechismus, hlásali evangelium, dřívější biskupové a profesoři teologie tajně připravovali na kněžství jiné. Jen jedno si netroufali: protože byl navenek úplně přerušen kontakt s vedením církve v Římě, neměli odvahu světit nové kněze ani biskupy. Navazovaly se však tajné kontakty s věřícími v Polsku a východním Německu (NDR), kde církev nebyla zdaleka tak pronásledovaná jako v Československu. Mnozí z tajně studujících teologů pak byli v těchto zemích tajně vysvěceni (mezi nejznámější patří pražský kněz Prof. Dr. Tomáš Halík, vysvěcený tajně v Erfurtu).

Felix Davídek

K neoficiálním křesťansko-teologicko-formačním centrům patřil i okruh lidí kolem tajně svěceného biskupa Felixe Maria Davídka z Brna. Na kněze byl vysvěcen v roce 1945. Po nástupu komunismu se tak jako mnoho jiných kněží a řeholníků pokusil o útěk přes řeku Moravu do Rakouska, ale byl zadržen. Za pokus o útěk a svoje náboženské aktivity byl odsouzen na 24 let vězení,  odseděl si necelých 15 let a po různých amnestiích byl v roce 1964 propuštěn na svobodu. Byl to velmi vzdělaný kněz. Kromě teologie vystudoval  take přírodní vědy, medicínu a psychologii.  I přes krutou dobu měl nejen obrovskou vizi, ale i nadšení a zápal pro šíření evangelia. Ludmila Javorová (1932), jedna z oceněných, kterou biskup Davídek vysvětil jako první ženu na kněžku, ve své děkovné řeči o Davídkovi řekla: „Úkolem těch, kteří  řídí společnost, by měla být obrovská vize budoucnosti, přičemž ale mají být celým svým životem zakořenění v současnosti. Davídek tento dar měl.“

V tehdejší situaci si dovolil něco, čím předběhl dobu o celá desetiletí  – Kristus byl pro něho nejvyšším ideálem. Nemohl se vnitřně smířit s obrazem morálně zkorumpovaného kněze, jakého tehdy režim produkoval. I když  mnoho lidí doufalo a očekávalo pád komunismu, v 50. a 60. letech byla tato představa prakticky nereálná. Davídek věděl o všech zákeřnostech režimu, a tak se odhodlal učinit kroky, které jsou dodnes označovány za prorocké: protože nechtěl riskovat a posílat adepty kněžství do Polska a NDR, rozhodl se je světit sám. Aby předešel podezírání ze strany tajné policie, sledující svobodné muže i ženy, jestli náhodou nemají  kontakty se zakázanými řeholníky, začal světit na kněze i ženaté muže. Bylo to na tu dobu velmi odvážné rozhodnutí. Davídek byl však zdatným teologem a biblistou, a kromě toho strávil po věznicích tisíce hodin diskusemi s jinými teology, biskupy a kněžími. Znal velmi dobře praktiky prvních křesťanů, kdy bylo svěcení ženatých mužů samozřejmostí. Ale Davídek šel ještě dál: rozhodl se pro krok, který byl na tu dobu přímo revoluční: světit ženy.

Nadace a ceny

Nadace Herberta Haaga za svobodu v církvi si za svůj cíl určila službu odhodlané a ekumenicky orientované víře. Ceny uděluje osobnostem a institucím, které se vyznačují svobodným, odvážným myšlením a činy v prostředí křesťanství. Její zakladatel Herbert Haag ze Švýcarska byl jedním z největších teologů 20. století. V letech 1960 až 1980 působil jako profesor Starého zákona na Katolicko-teologické univerzitě v Tübingenu. Tento autor mnoha knih a publikací je všeobecně uznávaným bojovníkem za “lidskou” církev.

V zahajovací řeči letošního ceremoniálu připomněl prof. Hans Küng  mimo jiné důvod, proč byl pro udělování cen vybrán Donaucity-Kirche ve Vídni, moderní stavba v supermoderním prostředí: na jedné straně vyvýšená trať metra, vycházející z útrob Reichsbrücke, mostu přes Dunaj, a na druhé straně obrovské budovy UNO-City – vídeňské pobočky OSN, mezinárodní organizace s tisíci zaměstnanců z celého světa. Uprostřed těchto monumentů současné epochy stojí černá hranatá kostka – kostel Donaucity, osvětlený zevnitř barevnými tóny teplého, hřejivého interiéru, celého ze dřeva, a zároveň ozářený netradičně zabudovanými okny. Jedním z nich, v podobě elipsy přímo ve stropu hranaté budovy, vcházejí paprsky světla a osvětlují oltář, který se nachází pod ním.

„Toto moderní prostředí má připomenout, že církev – nejen jako společenství, ale také jako budova (v němčině má slovo “Kirche” oba významy) – není jen statická, od lidského celku, myšlení a kultury oddělená budova a společenství lidí v ní, ale je to něco živého, dynamického, co je neustále v pohybu, a zároveň integrované do života.”

Šest bodů memoranda

Felix Maria Davídek a jeho okruh takovéto společenství už za hluboké totality a izolace představovali, a byl by hřích, kdybychom na to zapomínali a nedokázali jejich přínos ocenit. Byli  sice od dění ve světové církvi naprosto izolováni a neměli možnost dovědět se, o jakých teologických tématech se v cizině hovoří,  přesto duch doby byl tu,  a o tom, k čemu se Davídek odhodlal, se  diskutovalo ve svobodných církevních kruzích v Německu již od roku 1962.  Jako by i on, v tajném, neexistujícím  spojení s touto reformní částí církve na Západě, předběhl dobu a uvažoval o tom, o čem se už všeobecně veřejně debatovalo a co se později stalo předlohou pro  Druhý vatikánský koncil. Výsledkem tříleté práce bylo memorandum, které popisuje šest forem -  šest „proměnných“, zevšeobecněných, jednoduchých vět vystihujících působení kněží v budoucnosti:

1. Kněžské povolání je možno vykonávat i při jiném zaměstnání.
2. Knězem může člověk být i na krátkou dobu, ne natrvalo.
3. Kněžské povolání může vykonávat i člověk, který se věnuje politice nebo odvětvím, která se s ním z dnešního pohledu zdají být neslučitelná.
4. Kněz nemusí mít akademické vzdělání.
5. Celibát není pro kněžství podmínkou.
6. Knězem může být i žena.

Z dnešního pohledu je zajímavé i memorandum německých teologů, publikované 9. února 1970, které vážně zpochybňuje celibát  a otvírá novou cestu pro ženaté kněze. Podepsal jej totiž i Joseph Ratzinger – nynější papež Benedikt XVI. Publikováno v rakouském měsíčníku Datum, duben 2011, na stranách 80-83 (poznámka autora tohoto textu).

Pravda a svoboda

Postupně přicházeli k pultu další významní řečníci, kteří rozebírali důvody a zároveň poukazovali na význam Davídkova působení v podzemní církvi. Již  zmíněný prof. Hans Jorissen na něho a na jeho odvážný čin přednesl fulminantní oslavnou řeč. Z jeho myšlenek vybírám:

“Veritas vincit (Pravda vítězí): toto motto se nachází na prezidentské vlajce České republiky. Papež Benedikt XVI. jej použil při své návštěvě na Pražském hradě 27. září 2009,  když jej mírně pozměnil a aplikoval na Kristův výrok: “Pravda vás osvobodí” (Jan 8,32). Řekl: “Pravda je vedoucí, hlavní normou svobody.”  Pravda a svoboda jsou tedy  sourozenci. Ale “Veritas vincit” znamená také: “Pravda zvítězí”, nakonec se prosadí. Protože tady a teď nejde jen o čest, ale ještě o mnohem víc, o čestnou záchranu odvážného, nebojácného, nezastrašeného člověka, křesťana, kněze a biskupa, který pod hrozbou ateisticko-komunistické diktatury nikdy neváhal vlastním zápalem a nasazením života dát Evangeliu a z něho vycházející církvi svobodný prostor pro nezkrácené ohlašování a sakramentální šíření spásy; svobodný prostor – snad vám to zní podivně, jako protiklad, ten svobodný prostor v podzemí, v katakombách: hovoříme o tajném biskupovi Felixi Maria Davídkovi, jehož památka a čest byla právě v církevních kruzích, dokonce v nejvyšších církevních kruzích nejrůznějším způsobem, prostřednictvím nepodložených a nespravedlivých dezinformací a zamlčovaním faktů tak zraněna.“

Dále poukázal na tvrdou, nepřijatelnou kritiku Vatikánu vůči Felixi Maria Davídkovi a okruhu lidí, kteří s ním spolupracovali, které vysvětil na kněze či biskupy. Vatikán věděl o existenci podzemní církve, a protože v období totality neměl možnost zasahovat do církevního dění, mlčel. Teprve když se roznesly informace, že Davídek světí ženaté muže a ženy, hledal Vatikán cesty, jak by mu  zákaz této činnosti dal na vědomí. Oficiálně to sice bylo nemožné, ale Davídkovi přece jen doručen byl. Protože jiné možnosti jakékoliv formy diskuse, komunikace či vysvětlení ohledně tohoto tématu neexistovaly, začala oficiální církev ústy tehdejší prorežimní katolické hierarchie o Davídkovi šířit, že je to schizofrenik a psychicky těžce nemocný člověk, aniž by se přitom opírala o výsledky nějakého seriózního vyšetření.

Po pádu komunismu

Po pádu komunismu ponechal Vatikán pod vedením papeže Jana Pavla II. otázku zapojení tzv. podzemní církve do oficiálních struktur na novém vedení oficiální hierarchie.  Případ  tehdy již zemřelého F. M. Davídka musel řešit nový brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Ten, aniž by vedl rozhovory s kněžími a biskupy, které Davídek vysvětil, vyzval v roce 1992  psycholožku, která kdysi o Davídkovi napsala, že je schizofrenik a těžce psychicky chorý, aby napsala nový lékařský posudek, čtyři roky po jeho smrti.

Posudek se pak odložil ad acta a celá kauza okolo biskupa Davídka a jím prováděných svěcení byla oficiální církví definitivně uzavřena. Kněží, které vysvětil, dnes žijí v ústraní, mnozí již zemřeli. Na adresu biskupa Vojtěcha Cikrleho v rozboru kauzy Davídek, který se paradoxně stal mučedníkem nejen éry komunismu, ale kterého nakonec ukamenovala vlastní hierarchická církev, prof. Hans Jorissen dodal: „O kněžských seminářích za komunismu se vědělo, že jsou to takové učňovské školy pro ministranty povolené  estébáckým režimem,  kde si studenti mohli dovolit jen to, co jim “z milosti režimu” povolili jejich představení. Vojtěch Cikrle byl posledním z takto fungujících rektorů litoměřického semináře...”.

Reformně orientování katolíci

Za nejvýznamnější laudatio na podzemní církev však považuji přednášku prof. Waltera Kirchschlägera (1947) z univerzity v Luzernu, jednoho z nejuznávanějších vykladačů  Nového zákona v Evropě. Je synem někdejšího rakouského prezidenta Rudolfa Kirchschlägera, Slovákům a Čechům  dobře známého z roku 1968, kdy jako rakouský velvyslanec v Praze otevřel po ruské invazi rakouské hranice tisícům utečenců.

Prof. Kirchschläger byl  oceněn letošní cenou Herberta Haaga za to, že se jako katolický teolog věnuje i tzv. sporným či kritickým otázkám. Je to charizmatická osobnost, vysoký muž s nádherným přednesem, zářícíma očima, velký duch. Jeho myšlenky využívají všechna v Europě působící reformní hnutí. V Rakousku to jsou Priester ohne Amt (Kněží bez úřadu), Wir sind Kirche (I my jsme církev), Pfarrer Initiative (Iniciativa farářů) a Laieninitiative (Iniciativa laiků). Možná i proto byl kostel při Dunaji tak přeplněný, protože si mnoho aktivních křesťanů ze všech  reformních hnutí nechtělo přednášku prof. Kirchschlägera nechat ujít. Vedle mě sedící rakouský kněz, o němž vím, že je velmi aktivní v oblasti církevních reforem, výstižně charakterizoval atmosféru v nabitém kostele poznámkou: „To je neuvěřitelné, že je tu zastoupena snad celá „alternativa“ (tzn. celé německy hovořící reformně orientované katolické publikum).” Také z Čech, Moravy a Slovenska přijeli zástupci někdejší tajné církve a současného reformního hnutí: bývalý tajně svěcený biskup z Prahy Jan Konzal (1935), aktivistka Margita Marková (1965), dcera vysvěceného ženatého kněze tajné církve, P. Karol Moravčík (1952) z Bratislavy, zakladatel teologicko-filozofického fóra Teoforum, a mnozí další.

Život ve svobodě

Zatímco prof. Hans Jorissen objasnil ve své řeči důvody vzniku a působení podzemní církve, o nichž se jednou budou učit adepti teologie v hodinách církevních dějin po celém světě, vysvětlil prof. Walter Kirchschläger biblicko-novozákonní argumenty, podložené praktikami prvních křesťanů, opravňující k tomu, co v období komunismu konala podzemní církev v Československu, včetně odvážných, prorockých vizí, jakými bylo svěcení ženatých mužů i žen biskupem Davídkem. Křesťanství má smysl tehdy, žije-li se ve společenství  a je-li toto společenství kvasem, životodárnou silou přetvářející celou společnost. Duch a pravda dává životu novou dimenzi, jejímž ovocem je život ve svobodě. Podstatou církve je duch – víra  a naděje. Pro výraz “víra” použil Kirchschläger německé slovo “Glaube”, a v protikladu k němu výraz “Kleinglaube” (malomyslnost). Chtěl tím říci, že symbolem věřících katolíků vždy byl optimismus, naděje, velkorysost, svoboda myšlení, bez uzavírání či útěku k projevům malomyslnosti, skrupulozity a chorobného lpění na určitých praktikách či zažitých formách náboženství. Bohatým výběrem citátů z listů apoštolů, především sv. Pavla, počínaje jeho výzvou v liste Galaťanům: “Kristus vás povolal ke svobodě...” (Galaťanům 5,13), přes  výroky Krista a  církevních otců, až k dokumentům II. vatikánského koncilu (1962–1965), dokumentoval praktiky křesťanů různých dob jako reakci na “znamení doby”, tzn. aplikaci ducha Evangelia na tu či onu historickou, kulturní a geopolitickou  situaci, nikoliv jako stagnaci, zkostnatělé přidržování určitých struktur  – protože křesťanstvu by nikdy nemělo jít “jen o struktury, ale především o hlásání evangelia”. Aggiornamento (přizpůsobení) – zaznělo z Kirchschlägerových  úst – to tajemné a ušlechtilé slovo někdejšího papeže Jana XXIII., kterým svolal II. vatikánský koncil, aby tak prostřednictvím koncilu nastartoval celou církev k revizi svého poslání  a návratu ke kořenům, které položil Kristus. Kristus přišel proto, aby nás osvobodil, aby nám pomohl změnit naše myšlení tak, abychom dokázali jít  životem jako vzpřímené, svobodné bytosti. Kam se však dnes poděl tento Kristův Duch? Kam sa poděl duch II. vatikánského koncilu? Místo aby si křesťané uvědomili, jaký poklad měli ve svědectví a životě podzemní církve, v odvážných a prorockých praktikách, tak čistých a upřímných, jak jen Duch Kristův může být, smetla  hierarchie tento dar jako drobky jídla ze stolu na zem a zahrabala ho pod koberec. Ten živý duch, ta čistá, průzračná voda pravého křesťanského myšlení a praktik byla ocejchována  jako nežádoucí. “Cesta podzemní církve nebyla zastavena totalitním komunismem, ale totalitně... Toto pohoršení zůstává. Zůstává však i znamení doby, zůstává signál k probuzení, který znamená víc než jen impuls k zamyšlení,” byla poslední slova prof. Kirchschlägera, po nichž následoval bouřlivý aplaus.

Jako poslední řečník promluvil bývalý politik Dr. Erhard Busek (1941),  rakouský vicekancléř těsně po pádu komunismu, a  také on vyjádřil svůj obdiv a vděk odvážné podzemní církvi.

Odvaha jednat

Závěrem ještě pár poznámek: Kromě tajného biskupa Felixe Maria Davídka (1921, cena In memoriam) a tajné kněžky Ludmily Javorové z Brna byl cenou poctěn Slovák Dušan Špiner (1950), nejbližší Davídkův spolupracovník. I když jeho kněžské a biskupské svěcení oficiální církev uznala, rozhodl sa kvůli intrikám a nactiutrhačství ze strany oficiální církve raději z úřadu odejít a působí dnes jako docent filozofie na univerzitě v Olomouci. Cenu obdržel i biskup Václav Malý z Prahy (1950), za komunismu rovněž  v podzemí, signatář Charty 77 a vedle Václava Havla jedna z nejdůležitějších osobností při jeho pádu v roce 1989. Biskup Malý se přebírání cen osobně nezúčastnil (ačkoliv to dříve přislíbil) a omluvil se dopisem. Z podtónu dopisu bylo zjevné, že jako oficiální zástupce církevní hierarchie si nemůže dovolit převzít cenu po boku osob vysvěcených biskupem Davídkem (!). Posledním oceněným byl prof. Walter Kirchschläger za odvážné texty vyzývající k odvaze a svobodě v církvi. V jeho děkovné řeči bylo cítit nesmírné dojetí a pokoru. Pro něho – na rozdíl od biskupa Malého – očividně nebyl problém cenu převzít.

Cena byla dotovaná finanční částkou a velkou bronzovou medailí, s reliéfem Nadace Herberta Haaga na jedné a s holubicí, symbolem života, na druhé straně. Pod holubicí, kterou kdysi po potopě vypustil Noe, je citát žalmu 124,7: “Síť se roztrhla, jsme svobodní.”

Myšlenka, která se často v různých obměnách opakovala,  mohla být mottem  proběhlé slavnosti: Aussergewöhnliche Situation erfordet aussergewöhnliche Massnahmen (výjimečná situace vyžaduje výjimečná řešení). O okruhu lidí kolem biskupa Davídka to platí beze zbytku.

Ceremonie se nezúčastnil nikdo z oficiální hierarchické církve ani z Čech, ani ze Slovenska, ani z Rakouska. Jeden z přítomných kněží, v Rakousku velmi uznávaný Helmut Schüller (1952), někdejší prezident Charity a bývalý generální vikář kardinála Schönborna, přinucený odstoupit kvůli svým kritickým názorům, dnes duchovní vysokoškoláků a zároveň farář v male vesnici nedaleko Vídně, přednesl laudatio na profesora Kirchschlägera.

Za povšimnutí rovněž stojí to, že poblíž mě seděl, usilovně si dělal poznámky a tleskal oficiální mluvčí kardinála Schönborna, pan Erich Leitenberger.

Stálo za to sem přijít

V rámci debaty při občerstvení po  téměř tříapůlhodinové slavnostní ceremonii jsem si povídal mj. s P. Antonem Srholcem, osmdesátiletým knězem z Bratislavy, charizmatickou osobností považovanou za posledního žijícího proroka (přežil 10 let v uranových dolech v Jáchymově za to, že chtěl kdysi podobně jako Davídek uprchnout  do Rakouska). Podělil se se mnou mj. o tyto své myšlenky: “To, že tu dnes není jediný člen katolické hierarchie, vnímám jako promarněnou šanci podat si ruce a smířit se. Historický fakt, že za komunismu nejvíc trpěla právě tato část církve, už dnes nikdo nemůže zpochybnit. Zatajovat, tutlat, nemluvit o tom s novou generací je donebevolající hřích.” Ze slavnosti byl P. Srholec nadšený a jeho výrok “Potkalo se tu to nejzdravější a nejšlechetnější jádro církve” hovoří za vše. Podobně vyzněla závěrečná slova synovce pana Herberta Haaga: “Wien war der Reise wert” (Přijet dnes do Vídně opravdu  stálo za to).

V děkovných řečích Dušana Špinera a Ludmily Javorové zazněla mj. i solidární myšlenka o  spolusdílení vzácných vyznamenání se stovkami bezejmenných odvážných křesťanů z podzemní církve. Oba, hlavně však Ludmila Javorová, sklidili dlouhý aplaus posluchačů vestoje.

Místo svého závěrečného komentáře cituji několik jejich textů. První je z děkovné řeči Dušana Špinera: “Svoboda je jedna z největších hodnot i v církvi. Eugen Drewermann, který byl nadací Herberta Haaga oceněn jako jeden z prvních, si sám odpovídá na otázku, jak je ještě možno postavit most porozumění, citací odpovědi Dona Carlose Velkému inkvizitorovi: souhlaste se svobodou myšlení, pane.”

Ludmila Javorová píše v době, kdy jí brněnský biskup v roce 1996 oficiálně odevzdal dekret zákazu úřad praktikovat a dokonce se jen zmiňovat o tom, že byla Davídkem vysvěcena na kněze: „Škoda, že se mě nikdy nikdo neptal jak k mému vysvěcení došlo,  proč  jsem se rozhodla jej přijmout, za jakých podmínek, a jak jsem díky tomuto svěcení pracovala. Zákaz byl vysloven, a nikoho už nezajímalo, co se bude dít dál. To totiž církev vůbec nezajímá, respekt a uznání pro ženy existuje jen formálně, na papíře. Čest těm několika málo výjimkám, které jsem měla možnost znát.”

Další je překlad z čerstvě vydané knihy, prodávané poprvé právě na této slavnosti, Die verratene Prophetie (Zrazené proroctví) autorů Erwina Kollera, Hanse Künga a Petra Križana (str. 70): “Zříci se něčeho, s čím jsem se dvacet pět let identifikovala, čím jsem pracovala a co jsem neustále rozvíjela... je to vůbec možné, odňat ode mě něco, co jsem dostala jako Boží dar? Ne! To nepřichází v žádném případě v úvahu, za to je zodpovědný jen Duch svatý. A kdybych se byla i mýlila, jakým právem by mě byli chtěli takovým nesnesitelným způsobem, jakým se ke mně chovali, donutit k poznání pravé pravdy?”

PS

I když je možné přečíst si všechny doslovné projevy univerzitních profesorů a hostů, které na ceremonii zazněly, na stránkách internetu, dočetl jsem se na oficiální mediální stránce rakouské katolické církve KATHPRESS nemilou polopravdu. Závěrečná slova prof. Waltera Kirchschlägera zazněli takto: “Der Weg der Verborgenen Kirche wurde nicht durch den Kommunismus, aber er wurde totalitär… gestoppt” (Cesta tajné církve nebyla zastavena komunismem, ale totalitně…) Obrovský aplaus v kostele nenechal nikoho na pochybách, že profesor Kirchschläger měl na mysli: „totalitně Vatikánem“. Na zmíněné webové stránce však tyto slova byli přeformulované takto: „Walter Kirchschläger, biblický vědec na univerzitě v Lucernu, označil cestu „Tajné církvi“ jako „znamení doby“ a „signál“ vyzývající víc než jen k zamyšlení. Je to pohoršení, že tato cesta byla zastavená totalitním komunismem.“ Škoda. Toto přeformulování totiž zcela mění význam Kirchschlägerovi myšlenky. Zdá se, že oficiální hierarchie nadále volí cestu dezinformace, namísto upřímného hledání pravdy a života ve svobodě.

Interpretaci KATHPRESSU jsem dnes zkopíroval a poslal e-mailem profesoru Kirchschlägerovi s dotazem, jestli o tom ví, jak KATHPRESS závěr jeho přednášky přeformuloval. Odepsal mi: „KATHPRESS citoval falešně. Již jsem podal stížnost.“ E-mail profesora Kirchslägerea si ponechám jako svědectví o tom, jak se ještě i dnes falešně šíří výroky významných lidí.

Peter Žaloudek, 6. dubna 2011