Za paní Jaroslavou Čertkovou

Projev v kostele ve Vev. Knínicích při slavnosti posledního rozloučení 18. 7. 2009 (RNDr. Jiří Koch)

Sešli jsme se dnes v tomto kostele, abychom společně vzdali poslední hold a poděkování naší spoluobčance a dlouholeté starostce, významné člence zdejšího farního společenství - paní Jaroslavě Čertkové.

Z parte jsme se dověděli, že zemřela po dlouhé těžké nemoci. Víme, že celých deset roků vzdorovala zákeřné chorobě. Nepropadla však beznaději a svou nemoc nesla statečně. S pokorou, ale aktivně, dál vykonávala povinnosti starostky a s důvěrou v Boha věřila v konečné uzdravení. Nadále byla v práci a ve styku s lidmi odpovědná, poctivá a přirozeně veselá. Služba pro blaho milované obce a pro její občany ji naplňovala energií a dávala zapomenout na zdravotní riziko, s nímž se dennodenně probouzela.

Jistý zlom nastal až v průběhu rekonvalescence po sice obtížné, ale úspěšné operaci. Za několik měsíců se objevily první problémy, pobyt doma byl stále častěji přerušován pobytem v nemocnici. Velkou oporu po celou dobu nemoci měla především ve svém manželovi Františkovi a v dalších příslušnících rodiny. Posilou pro ni byl jistě i stálý zájem členů obecního zastupitelstva, přátel a dalších spoluobčanů. Nezpochybnitelnou pro ni však byla pevná víra v Boha, která jí dodávala novou naději i v těch nejkritičtějších okamžicích posledních týdnů. Vždy s radostí očekávala návštěvu otce Ludvíka, který jí přinášel duchovní útěchu a Tělo Páně.

Stojíme nad její rakví plni smutku, mnozí pláčeme. Obrazně řečeno, právě v těchto chvílích a okamžicích se nacházíme někde uprostřed mezi životem a věčností. Cílem tohoto rozloučení je odevzdat její duši Bohu a tělo uložit do země k věčnému odpočinku. To první bylo učiněno skrze mši svatou. Než učiníme i to druhé, připomeňme si některé významné úseky jejího života.

Paní Jaroslava Čertková se narodila v roce 1955. Celé své mládí prožila v radostném prostředí milující rodiny, které svým třem dcerám připravili v Rosicích jejich rodiče, za pomoci činorodé babičky, která pak ještě o mnoho let později často přijížděla do Knínic pomáhat Jarce s hlídáním dětí. Jarka s výborným prospěchem ukončila studia na gymnáziu v Zastávce, ale z náboženských důvodů nemohla studovat na vysoké škole. Nastoupila na brigádu v Zahradnictví Rosice, kde se seznámila se svým budoucím manželem Františkem. Ihned po svatbě se přestěhovali do Veverských Knínic a zde vytvořili dobře fungující křesťanskou rodinu. Vychovali spolu 3 syny - Tomáše, Petra a Pavla, dnes už dospělé muže. Nejmladší z nich, Pavel, se jim odvděčil Ondráškem, prvním vnoučkem, kterého Jarka jako babička očekávala a milovala bezmeznou láskou. Jeho jméno bylo také posledním slovem, které těsně před smrtí dokázala vyslovit.

Trvalé zaměstnání našla jako účetní v Oblastním podniku služeb Rosice.

Když jsem v prosinci 1989 sestavil petici pro vyhlášení OF v naší obci a získával podpisy sympatizantů, byli oba manželé František a Jaroslava Čertkovi mezi prvními signatáři. Následující rok byl obdobím horečné činnosti, mj. prvních svobodných voleb, první návštěvy hlavy katolické církve papeže Jana Pavla II. v Československu. Po vyhraných obecních volbách začalo pracovat první knínické OZ. Když Jarka Čertková viděla, jak povážlivě chybí administrativní pracovnice a účetní obecního úřadu, přihlásila se do konkurzu a na toto místo v březnu 1991 nastoupila.

Byla mi velkou oporou a odpovědnou pomocnicí, neboť jsem funkci starosty vykonával při zaměstnání. Vždy jsem se na ni mohl stoprocentně spolehnout. Proto jsem také v roce 1998 naléhal, aby se stala mou nástupkyní. Když jsem jí funkci předával, přál jsem jí do budoucna samozřejmě hodně úspěchů a "aby měla vedle sebe někoho, na koho se bude moci spolehnout stejně, jako jsem se mohl spoléhat během předchozích osmi roků já na ni". Teď mne dodatečně mrzí, že jsem tehdy nevolil ještě vřelejší slova uznání a díků.

Starostkou obce se stala i pro další dvě funkční období. Nebudu vyjmenovávat aktivity obce pod jejím vedením, ani provádět nějaká hodnocení. Každý z občanů byl přece svědkem tohoto dění a může si vše vybavit sám.

Pouze připomenu husarský kousek spočívající v tom, jak neočekávaně a šikovně dokázala pro obec získat peníze z evropských zdrojů pro výstavbu obecní kanalizace a čističky odpadních vod.

Jsem hluboce přesvědčen, že veškerou svou veřejnou činnost konala z pozice křesťanky. V každém svém spoluobčanovi viděla bližního a ke každému z nás, svým spoluobčanům, přistupovala svým praktickým konáním podle Kristova druhého přikázání lásky.

Jejím druhým domovem v Knínicích byl tento dům Boží - kostel sv. Mikuláše. Zde dlouhá léta, už i jako starostka, vykonávala v tichosti a bez pozornosti ostatních zcela sama takové práce jako pravidelný týdenní úklid, praní a žehlení kněžských a ministrantských rób, a oltářních pláten.

Protože v době jejího příchodu do Knínic zde chyběl varhaník, sedla za pult varhan a jako samouk se naučila tento nástroj ovládat. A tak její hudební doprovod skoro 30 let naplňoval prostory zdejšího chrámu při mších a dalších liturgických obřadech. Vítala do křesťanského společenství nové občánky při křtu. Mnohým hrála při prvním svatém přijímání a také při vstupu do manželství. Tóny varhan vedené její rukou doprovázely mnohé na cestě poslední. Tím vším dokazovala plnost své víry i pravdivost slov, jež řekl apoštol Jakub, že "víra bez skutků by byla mrtvá". Její život lze vidět jako život obilního zrnka, které se strávilo tím, že dalo vyrůst novému klasu s desítkami podobných zrn. Podobně její život se strávil ve službě bližním.

Při této příležitosti nemohu neuvést i tři osobní svědectví, týkající se mých nejbližších: před 18 lety byla kmotrou mého vnuka při jeho křtu, byla kmotrou mé dcery při biřmování, byla oddanou přítelkyní a kamarádkou mé ženy. Všichni na ni budeme do smrti živě a s vděčností vzpomínat.

Naše loučení s Jarkou Čertkovou je tedy naplněno nejen smutkem, ale i radostí a vděčností Bohu za to, že nám dal možnost s touto svou oddanou a poctivou služebnicí se setkávat, pracovat a těšit se z její blízkosti. Jsme přesvědčeni, že její život nekončí, jenom se mění. Věříme, že směřuje blíž k svému Pánu, do Jeho věčného království. Mějme tuto naději a modleme se k Bohu, aby tomu tak bylo. Odměnou nám může být naděje, že ona se pak bude přimlouvat za nás.

Poděkování Františka Čertka

Děkuji touto cestou všem, kdož přišli doprovodit na poslední cestě mou manželku Jaroslavu, a svou účastí nebo vyjádřením soustrasti nad jejím odchodem zmírnili žal příslušníků rodiny.