Dvě smutné zprávy

Nepatřím mezi ty lidi, kteří u piva nebo při debatách o politice, církvi, ekonomické krizi a krizích vůbec vyzdvihují negativní zprávy a šíří tak dál skepsi  a smutek. Jestliže jsem dal do názvu tohoto textu smutné zprávy, tak jedině proto, abych z nich vytáhl právě to pozitivní, to, co dává naději, že nakonec nebudou smutné, ale optimistické.

Obě informace jsem převzal z týdeníku Neue Kirchenzeitung JA – Nové církevní noviny ANO, a doplňuji je svým komentářem pro českého a slovenského čtenáře.

YOUCAT: většina výtisků rozdána

Tak zní smutná zpráva číslo jedna. Vydavatelé katechismu pro mládež YOUCAT se ale radují. Bylo již prodáno 1,3 milionu exemplářů, a z katechismu se tak stal světový bestseller. Jedinou skvrnou na kráse tohoto skvělého výsledku je, že drtivá většina výtisků byla zakoupena církevními institucemi a následně rozdána. Jen při setkání papeže s mládeží v Madridu bylo účastníkům zdarma rozděleno 700 tisíc výtisků. Do jaké míry však byl YOUCAT obdarovanými skutečně přečtěn  a stal se pravidlem pro jejich život, je zcela neznámo.” (JA, č. 45, str. 1, 6. listopadu 2011)

Můj komentář: Církev vždy kritizovala pokrytectví. Nedávno zazněly z úst mnoha hierarchů a kněží kritiky na adresu politiků, bankéřů a manažerů různých podniků s výtkou, že jejich lži, kterými falšovali statistiky ve svůj prospěch či prospěch své strany nebo firmy, jejich chamtivost, touha po bohatství a moci přivedly mnoho států na pokraj bankrotu. Všechny tyto kritiky mají společného jmenovatele, který se shoduje v původu všech nynějších krizí: nerespektování pravidel morálky.

Je dobře, že se církevní představitelé vyjadřují k problematice dnešního světa a neberou si servítky před ústa, když je třeba říci nahlas kritická slova. Neměla by se však církev ústy hierarchů chovat podobně, když se jedná o ni samotnou? Proč veřejně neřekne: Zaplatili jsme sice miliony eur za vydání nového katechismu, ale z obavy, že ho nikdo nekoupí, jsme ho raději rozdali zadarmo. Ano, to biblické Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte pořád platí, a především při šíření Radostné zvěsti – Evangelia. Mnozí jsme byli svědky toho, jak se v minulosti tajně tiskla bible či jiné náboženské knihy, které pak byly pašovány do zemí zasažených komunistickým režimem. Ti, kteří knihy tiskli a financovali, i ti, kteří je pašovali a riskovali při tom svobodu, se většinou ani nedověděli, jaký osud tyto knihy měly, jestli se dostaly k lidem, kteří je pak četli, co to s nimi udělalo, nebo kolik z nich bylo zachyceno a zabaveno celníky. Tenkrát šlo všem o věc, o to, aby alespoň někdo tyto knihy mohl číst.

Chci věřit, že o to, aby si alespoň někdo YOUCAT přečetl, jde nyní i těm, kteří je nechali vytisknout v milionovém nákladu. Rozdíl je jen v tom, že člověk, který se chce o katechismu něco dovědět, si jej dnes může sám obstarat, nemusí mu být vnucován. Proč to nikdo neřekne? Účastníci setkání mládeže přijeli do Madridu ze svobodných zemí, nikdo je neutiskuje ani nepronásleduje, jak tomu bylo v bývalých komunistických státech či v jiných totalitních systémech. Nemám nic proti dárkům, které se jako pozornost rozdávají na sympoziích a jiných oficiálních setkáních. Dělají to velké firmy, dělá to i Vatikán, když nechá v mnohatisícovém nákladu vytisknout nejrůznější brožurky a pak je rozdává při papežských mších lidem na náměstí sv. Petra. Ale dát vytisknout v milionovém nákladu katechismus a potom říci, že vše je již úspěšně prodáno – to je prostě lež, propaganda, demagogie, a pokud to církevní vrchnost tak nevnímá, je to problém. Má snad Boží instituce zapotřebí pomáhat si šířením polopravd či lží, tak jak to dělají všichni ti, které kritizuje? Jestli je církev dílo Boží, konejme, tak jak je to hodné a důstojné členů církve, to co je v našich možnostech a silách, a vše ostatní ponechme na Pánu Bohu. To není ani patos, ani opovážlivé spoléhání na milost Boží – to je jen pravidlo slušné hry a slušného chování. Toť vše.

Mladý farář působící v pěti farnostech zemřel náhle na srdeční infarkt

Druhá zpráva, publikovaná 30. října 2011 v č. 44 týdeníku JA, je opravdu závažná. P. Johannes Leuthner měl teprve 45 let a spravoval farnosti Breitenwaida, Bergau, Göllersdorf, Großstelzendorf a Sonnberg u Hollabrunnu, ležící severovýchodně od Vídně. Byl členem Farářské iniciativy (Pfarrer Initiative, PI). Následující číslo přineslo obsáhlý životopis tohoto kněze a zveřejnilo rovněž jeho poslední pastýřský list, publikovaný ve farních novinách v září tohoto roku. Zde je doslovný překlad:

Milé farní shromáždění!

O Výzvě k neposlušnosti rakouské farářské iniciativy bylo již hodně napsáno a mediální rozruch kolem ní neutichá. Není žádným tajemstvím, že když tato iniciativa v roce 2006 vznikla, stal jsem se jejím členem i já. Na formulaci nynějšího prohlášení jsem se sice nepodílel, ale mohu téměř všechny požadavky s klidným svědomím podepsat. Jak známo, většinu z nich již dlouho podporují nejenom mnozí kněží, ale i někteří biskupové. O správnosti volby slov a způsobu, jakým je tento protest veden, je možné diskutovat, ne všechno probíhá k mé spokojenosti, zdá se mi ale nevyhnutelné konat právě takto, aby se věci mohly pohnout dál. Když už ne kvůli samotnému uplatnění požadavků, tedy alespoň kvůli srozumitelnosti a transparentnosti, aby bylo zřejmé, jak se k nastoleným tématům staví vedení církve. Dalo by se k této akci říci mnohé. Já jako váš farář bych chtěl poukázat na tyto dva prvky:

Výkřik z nouze

Faráři z Iniciativy, které znám osobně, nejsou žádní revolucionáři. Jsou to kněží z vášně. Zapálení ve službě Bohu a lidem se rozhodli pro takový životní styl, aby mohli být co nejlepšími duchovními otci. Výzva je výkřikem z nouze, protože již všichni cítíme, že jsme se silami na konci. Stále větší spádové území, stále více úředních úkolů nám ubírá času a sil pro naše nejvlastnější povolání, jímž je doprovázet lidi v jejich bídách a těžkostech a stát při nich jako pastýři duší z moci Evangelia co nejblíže. Vždycky mne zabolí u srdce, když já nebo někdo z mých spolubratří musí z nedostatku času a sil někomu z vás říci “ne”. 

Starost o víru

Žádný z požadavků není namířen proti jádru víry, ba právě naopak, požadavky vznikly právě proto, aby byla víra nadále živá a v naší společnosti zachovaná. To je jediný důvod, proč církev s celou svou tradicí a regulemi existuje – aby člověku zprostředkovala milující blízkost Boží. Myslíme si, že splnění těchto požadavků může církvi pomoci, aby i nadále mohla toto své poslání vykonávat. Doufám a modlím se, a prosím i vás o modlitbu na tento úmysl, abychom to jako církev ve velkém, celosvětovém měřítku  i v tom našem  malém společenství v dnešní době  dokázali. Váš farář Johannes Leuthner  (JA, č. 45, 6. 11. 2011).

Jsem na rozpacích, mám-li k těmto prorockým větám nyní již zesnulého kněze něco dodávat. V určitém smyslu se stal obětí toho, o čem sám píše a co je i jedním z požadavků PI: namísto megalomanského, nelogického a kontraproduktivního slučování farností nechat působit laiky v těch farnostech, v těch společenstvích, která z nedostatku času, nahromadění povinností a jiných závažných důvodů jejich kněží již nemohou obhospodařovat – tedy svěřit tyto farnosti či společenství zapáleným věřícím, kteří sice nemají ani kněžské ani jáhenské svěcení, zato však nepostrádají ochotu a nadšení nést světlo víry, poselství Evangelia dál. A vedle laiků také ženatým kněžím nebo vysvěceným ženám. Vždyť první apoštolové byli velice jednoduší lidé, rybáři bez vzdělání, a všichni měli ženy a děti. Přesto se jim dařilo rozsévat semínko víry, a ta vyrostla v obrovitánský strom až do dnešních dob.

Proto se ptám: Je rozumné a je to vůbec v duchu víry prvních křesťanů a v duchu Evangelia bazírovat v situaci, jaká dnes v Rakousku a v mnoha jiných zemích světa nedostatkem kněží a řeholníků nastala, na klerikálním prvku a lpět na něm jakožto na základu křesťanského společenství? Neměli bychom více spoléhat na Boha než na svůj strachem ohraničený rozum? Není víra a následně také eucharistie víc než jen lpění na určitých zásadách, které nemají ani s biblí, ani s prvokřesťanskou tradicí, ale ani s teologií nic společného?

Peter Žaloudek, listopad 2011, Vídeň