Střípek lásky

Když jsem rozdávala na jedné ze svých sobotních denních služeb v nemocnici večeři, oslovil mě stařičký pacient, dědulka - jak mu já říkám. „Sestři, já bych měl takové zvláštní přání, ale nevím, zda mi ho můžete splnit.“ Vyzvala jsem ho, ať přání řekne. „Já mám strašnou chuť na topinku s česnekem.“ Nabídla jsem se, že mu topinky udělám a přinesu, až budu mít noční službu. V pondělí, když jsem opět rozdávala jídlo na denní službě, jsem se ho znovu zeptala, jestli má stále ještě chuť na topinku. Usmál se a řekl, že ano. A tak jsem mu slíbila, že zítra mám noční a topinku mu přinesu. Chytil mě za ruku, usmál se a řekl, že se bude těšit.

Ještě večer jsem telefonovala kolegyni, aby dědulkovi další den nedávali večeři, že mu přivezu topinky. Podivila se, ale řekla, že to vyřídí….

V úterý odpoledne jsem udělala topinky, vzala česnek a jela na noční službu. Při předávání služby jsem s úsměvem ve tváři a radostí v srdci poslouchala, že dědulka měl celý den dobrou náladu, spolupracoval, a že se nemůže dočkat, až přijdu. Spěchala jsem za ním, splnit mu jeho přání. S velkou chutí se pustil do jídla. Bylo vidět, že je spokojený. A já taky! Děkovala jsem Bohu za to, že jsem mohla udělat radost bližnímu.