Ježíšova smrt

„Když přišli na místo zvané Golgota, to znamená Lebka, dali mu napít vína smíchaného se žlučí, ale když je okusil, nechtěl pít“ (Mt 27,33n.). Podle židovské zvyklosti se na smrt odsouzenému podávalo víno okořeněné myrhou nebo kadidlem, aby se omámil, a aby se tak zmírnily jeho bolesti. Tak to totiž stojí v jednom traktátu v talmudu: „Tomu, kdo šel na popravu, se dalo do poháru s vínem trochu kadidla, aby ztratil vědomi“ (Sanh. 43“). Ježíš však víno odmítl, neboť chtěl kalich utrpení, který mu podával Otec, vypít při plném vědomí.

Celou krutost ukřižování zahalují evangelisté krátkou větou: „Tam ho ukřižovali“ (J 19,18). O to výmluvnější jsou svědectví antická. Odsouzený byl svlečen, brutálně sražen k zemi a s rozpřaženými pažemi přibit na příčné břevno ležící na zemi. Potom bylo toto příčné břevno s tělem vyzdviženo a připevněno na svislý kůl, který byl již zaražen v zemi. Kříž, který tak vznikl ze svislého kůlu a příčného břevna, měl buď podobu latinského T nebo tvar nám známější, kde svislý kůl poněkud přečníval. Potom byly přibity nohy (srov. obr. 161, s. 361). Aby se těžké visící tělo nevytrhlo ze hřebů, byl v patřičné výšce zasazen do svislého kůlu kolík na sezení, který měl tělo mezi nohama podpírat. To také asi připomíná formulace rozsudku smrti: „ Vstoupíš na křiž.“ Jak dosvědčují antičtí autoři, byli ti, kdo umírali na kříži, nazí. Neví se, zda byla Ježíšovi podle židovského zvyku ponechána bederní rouška. Podle židovského zvyku bylo zakázáno veřejně popravovat provinilce úplně nahé. Muži, kteří byli odsouzeni k trestu ukamenováním, měli roušku přepásánu kolem beder. Je možné, že římští vojáci, kteří tolerovali židovskou zvyklost podávat omamný nápoj, byli také vedeni k tomu, aby v tomto ohledu respektovali židovské cítění...

S protokolární přesností evangelisté ještě stručně zaznamenávají: „S ním ukřižovali dva povstalce, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Tak se naplnilo Písmo: ,Byl započten mezi zločince‘“ (Mk 15,27n.).

Po ukřižování zůstávala popravčí četa na místě jako stráž, a to často celé hodiny, dokud následkem vyčerpání, udušení, kolapsu nebo šoku nenastala odsouzencova smrt. Římský filozof Seneca píše v jednom dopise: „Takto unikal odsouzeným život po kapkách“ (Epistulae 101,14)...

Brzy odpoledne začala v chrámě slavnostní liturgie k přípravě na velikonoce. Před očima velekněze byl zabit obětní beránek, který byl bez vady. Pak se shromáždili představení čtyřiadvaceti kněžských oddílů a začal vysoce posvátný smírný obřad dne příprav na svátek paschy.

Bylo zabito mnoho velikonočních beránků, jejich počet odhaduje Josephus Flavius na osmnáct tisíc; znamení trub a rohů se nesla široko daleko a ohlašovala velikou událost, že na obětním oltáři pokropeném krví uzavřel Bůh se svým lidem mír a smíření. Avšak venku před branou města krvácel opravdový beránek Boží, nepoznaný vlastním lidem, opuštěný svými učedníky, oplakávaný jen několika ženami a jedním apoštolem...

Evangelista Matouš uvádí dále: „Kolem třetí [deváté] hodiny“, tj. okolo patnácti hodin, „zvolal Ježíš mocným hlasem: ,Eli, Eli, lema sabachthani?‘, to jest: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: ,On volá Elijáše.‘ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na rákos a dával mu pít. Ostatní však říkali: ,Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Elijáš a zachrání ho!‘“ (Mt 27,46-49). Tato poznámka nám odhaluje skutečný smysl octového nápoje: měl udržovat mučeného co nejdéle při vědomí.

Zatímco Ježíš bojoval svůj smrtelný zápas, zazněly ještě jednou nad chrámovým prostranstvím široko daleko slyšitelné trouby. Nastala hodina velké večerní modlitby. Nahlas a slavnostně se modlil celý Izrael - počet poutníků na chrámovém prostranství se odhaduje na sto dvacet tisíc - Žalm 31: „Hospodine, utíkám se k tobě... Svého ducha kladu do tvých rukou“ (Ž 31,2.6). Ukřižovaný na Golgotě slyšel tuto modlitbu svého lidu a modlil se spolu s ním: „Ve tvých rukou jsou duše živých a mrtvých“; ale jen ukřižovaný mohl dále pokračovat: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (L 23,46). Evangelista zvlášť zdůrazňuje, že Ježíš se tuto modlitbu modlil „mocným hlasem“ (L 23,46), jak to vyžadoval obyčej, a jakmile ji vyslovil, sklonil hlavu a vypustil duši.

Vybráno z:
KROLL, Po stopách Ježíšových,
Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří,
str. 358-369.

Ještě jedna píseň z rockové opery "Evanjelium o Márii":