Dovolená…

Doba dovolených je již za námi, já se přesto ještě ohlédnu za krásnými měsíci červencem a srpnem, za dobou prázdnin, odpočinku, chvil strávených s našimi nejbližšími.

Každý si pod pojmem dovolená či prázdniny představí něco jiného. Pro někoho jsou to chvíle plné slunce a nicnedělání, doba výletů, druzí intenzivněji vidí svá vnoučata, pro pracující rodiče velká starost, kam „upíchnout“ své děti. Pro mě, maminku tří malých dětí, je to doba, kdy je nás často plný dům, doba společného cestování – krásného, ale také náročného.

Napadlo mě taky zalistovat si ve slovníku: „Dovolená je pracovní volno v zaměstnání, dlouhodobá doba odpočinku, kterou na základě zákona poskytuje zaměstnavatel svým zaměstnancům, aby si odpočali a zregenerovali své síly pro další výkon práce.“

Když jsme se nedávno vrátili z prázdninového pobytu na chatě, dostala jsem otázku: „Tak co, jak jste si to užili na dovolené?“ Začala jsem přemýšlet a uvažovat. Kdo je vlastně můj zaměstnavatel? Ten, kdo mě finančně podporuje, nebo ten, který mě poslal touto cestou a žádá po mně výsledky? Byla to opravdu dovolená, kterou mi můj zaměstnavatel „Bůh“ poskytuje, abych se zregenerovala a dokázala jít dál s radostí? Všichni určitě znáte, jaké je to vypravit se s dětmi: vyprat, vyžehlit, nabalit, zalít, obstarat hlídání domu, po příjezdu opět prát, žehlit… Mezitím spousta plánování, aby se děti nenudily… Co to je vlastně ideální dovolená?

Je to doba bez každodenních starostí, pro nás rodiče především o ty nejmenší. Je to doba, kdy děti odvezu k babičce, a můžu si den naplánovat podle sebe. Vyspím se dosyta, přečtu si v klidu knížku, udělám si pořádek, kde potřebuji (a vydrží docela dlouho), můžu si s manželem zajít na večerní procházku a nemusím se přitom strachovat, kam se nám děti zatoulaly.

K tomu, abych si mohla takto odpočinout, nutně ale někoho potřebuji.

A jsou to právě babičky, dědečkové, tety, strýcové, kmotřenky, kamarádky. Jste to právě vy, kteří si bez nároku na honorář půjčujete naše ratolesti a staráte se nám o ně. A taky jsem si uvědomila, že to náležitě neoceňujeme. Proto bych Vám alespoň takto chtěla moc a moc poděkovat. Vím, že to od nás často neslyšíte, že to mnohdy dokonce zapomínáme říkat, protože nám to někdy připadá zcela samozřejmé. Je to pro nás ale obrovská pomoc. Máme totiž prostor dobít tolik potřebné baterie – a bez pohonu bychom se nerozjeli.

Takže ještě jednou DÍKY MOC!!!!