Květinářství ve Währingu...

Najdete je všude, v každém městě či větší vesnici, v každém supermarketu, na tržišti, dokonce i na nádražích, v nemocnicích a mnoha dalších veřejných institucích sloužících obyvatelstvu. Květin na prodej, a to v každé roční době, je tolik, že už se ani nedivíme, odkud jsou a jak se sem dostaly. Stačí mít nějaké ty peníze a zázrak přírody je v našich rukou.

„Víš, proč jsou květiny tak krásné?“ ptávala se mě občas má tchyně paní Malášková, jíž jsem si nesmírně vážil a jíž jsem je v posledních dnech jejího života často nosíval, a sama za mě i odpovídala: „Protože jsou pozůstatkem ráje…“, zatímco já jsem se vždycky nanovo těšil z toho, že v ní vyvolaly tak vznešené pocity.

Moje tchyně tu již není a já pevně věřím, že ten ráj, o kterém tak často mluvívala, je teď jejím trvalým domovem. Květiny však stále nosím své „adoptivní“ matce, tchyni a přítelkyni, letos 96leté paní Marii. Známe se už 30 let, kdysi jsem o tom psal. Všichni už jí umřeli, žádné příbuzné nemá, a já jsem se stal posledním z okruhu jejích blízkých, který ji jednou týdně nebo i častěji navštěvuje v domově důchodců 18. vídeňského okresu.

Naproti areálu domova se nachází malé květinářství. Nad vchodem do sklepního obchůdku se vyjímá nápis BLUMEN WÄHRING. Na první pohled nic moc. Kdo zná centrum Vídně s nóbl obchody, kde je všechno hezky načančané, naaranžované a osvětlené, ten by možná do tohoto sklepa snad ani nevstoupil. Ne že by prodejně chyběl půvab, to ne, ale je tu málo místa, ačkoliv i v tom stísněném prostoru najdete všechno, co v prvním okrese. Jinak je zde všechno velice prosté, to se s těmi „lepšími“ obchody vůbec nedá srovnávat.  Když jsem sem vešel poprvé, taky jsem si nebyl jistý, jestli jsem na správném místě. Pak ale zvítězil praktický fakt, že obchůdek je po ruce, otevřený v sobotu i v neděli a že si nemusím dělat starosti, kde seženu čerstvé květy pro paní Marii, kdykoliv k ní jdu.

Hned při své úvodní návštěvě jsem viděl, že majitelem obchůdku a zároveň i jediným prodavačem je cizinec. Tipoval jsem Pákistánce, Peršana nebo Inda, ale nikdy jsem si netroufl se na to zeptat. Dnes už vím, že je to Afghánec, pan Wahid. Za ta léta, co k němu chodím, jsme se spřátelili.

Pan Wahid je v Rakousku tak jako já cizincem, emigroval sem, když kdysi Afghánistán okupovali Rusové. V Afghánistánu vystudoval vysokou školu, je inženýr, ovšem bez šance svou kvalifikaci v Rakousku uplatnit. Po obdržení politického azylu se tedy protloukal jak mohl a většinou vykonával pomocné práce v různých závodech či u soukromníků. Bylo mu ale jasné, že celý život to dělat nechce, a tak se odhodlal podnikat. Obstaral si všechny potřebné dokumenty, za našetřené peníze pronajal obchůdek a zbytek peněz vložil do svého začínajícího byznysu jako kapitál.

Jeho pracovní aktivita trvá někdy celý den. Brzy ráno, ještě za tmy, jede autem na samý okraj Vídně do obrovského areálu, kde ve velkém nakupují květiny všichni prodejci z Vídně a okolí. Ve svém obchůdku je vybalí, rozdělí do váz a podle svého vkusu dekorativně upraví jak uvnitř obchodu, tak i před ním.

Pan Wahid má humor a šarm. Má v sobě něco z povahy těch národů, kde jsou lidé komunikativní, rádi spolu mluví a navzájem si vykládají své smutné i veselé zážitky. Zprvu mi nenapadlo začít si s ním povídat, chtěl jsem jen koupit nějaké ty květiny. Zeptal se mě, pro koho mají být. Ukázal jsem na dům naproti a vysvětlil mu, že jdu na návštěvu staré paní, své dobré známé, která má jen maličký pokojíček, a nemohu jí tedy přinést kytici větší než je ten pokoj. Slovo dalo slovo. Dnes zná on dokonale paní Marii a já vím hodně o jeho životě i osudu jeho rodiny. Pan Wahid je již ženatý a má velice sympatickou manželku, mimochodem pocházející ze Slovenska. Často mu chodí do obchodu vypomáhat, pokud může, mají totiž dvě malé děti.

V části světa, z níž Wahid pochází, se hodně pije čaj, to je pro lidi z této oblasti něčím téměř posvátným. Jednou, když jsem u něho zase nakupoval, mě pozval na šálek čaje. Jen tak, mezi květy a mezi ostatními zákazníky. Dnes se moje návštěva Wahidova obchůdku bez šálku čaje neobejde. Kytičky mi už dlouho prodává za poloviční cenu, bez ohledu na to, jaký druh kupuji. Z každé mé návštěvy se těší, tak jako se těší člověk, když potká přítele. Ostatně to slovo „přítel” při setkání s ním často padá, když mne někomu představuje nebo když se loučíme. V našich končinách jsme na používání tohoto slova opatrní, já sám za své přátele označuji jen velice úzký okruh lidí. Od pana Wahida jej však přijímám. Těší mě, že má ke mně důvěru, jíž mu rád opětuji.

Proč to vlastně píši? Mnoho textů jsem psal jen tak, sám kvůli sobě. Abych vyřkl něco, co mám na duši, co je v mém nitru, o čem nemluvím. Mnohé se pak dovídám jakoby nanovo, jako cosi nového, protože tam uvnitř to bylo zahalené jakousi tajemnou rouškou posvátnosti a cudnosti, jako cosi, co patří jen mně. Ano, i pan Wahid patří jen mně, tak jako jen mně patří paní Marie. Přesto, že mi ani jeden ani druhý nepatří vůbec. Jsou to bytosti, které se v určitém okamžiku mého života kolem mě mihly. Potkali jsme se. Dnes vím, že to nebyla náhoda. Vím, že to byl dar. Vím, že i díky nim jsem takový, jaký jsem. Vím, že život bez takovýchto náhodných setkání, bez takovýchto lidí, které označuji jako „adoptivní”, by byl strašně smutný a prázdný.

Květinářství ve Währingu. Na začátku byla řeč o obchodě, o květinách. Ale taky o ráji. To všechno spolu souvisí. Jen v jednotě všeho pozemského a pomíjivého s tím, co je krásné a co je duchovní, dozráváme k plnosti. Znovu si rád půjdu koupit kytičku k Wahidovi. Možná to už nebude tak často, protože paní Marie, křehoučký věchýtek, již dozrává pro věčnost. Vím, že zůstává v mém srdci, a dokud to bude tlouci, budu jí nosit kytičky pořád. Přestože je to na opačném konci Vídně než bydlím, vždy rád zajdu za panem Wahidem. Na čaj a na kytičku z ráje...

Peter Žaloudek, Vídeň, leden 2014