Co člověku dobře padne

PřílohaVelikost
Image icon parte_josefa_zaloudka.jpg173.13 KB

aneb Co chceš, aby jiní dělali tobě, dělej také ty jim

Cestoval jsem na Slovensku rychlíkem InterCity. Oproti Rakousku, kde žiji, je jízda v tomto typu vlaku dražší než v jiných rychlících na stejné trase, a navíc je potřebná místenka. V nádražní pokladně stojí dvě eura; když si ji ale musíte zakoupit přímo ve vlaku jako přirážku nebo pokutu, zaplatíte za ni už deset eur. Vedle mě seděly dvě mladé dámy z Anglie, studentky na cestě do Košic, s jízdenkami zakoupenými v Anglii. Tam, stejně jako v dalších zemích západní Evropy, včetně Rakouska, stojí jízdenka pro IC stejně jako v jiném typu rychlíku a místenky jsou v těchto vlacích dobrovolné, nikoli povinné. Nic zlého netušíce, ocitly se najednou tváří v tvář průvodčímu, který po nich požadoval místenky za 10 eur. Děvčata nechápala proč, nerozuměla jeho argumentaci, angličtinu moc neovládal. Vložil jsem se do hovoru ve snaze pomoci Angličankám i průvodčímu. V životě jsem hodně cestoval po světě a dobře vím, jak člověku přijde vhod, když mu někdo pomůže. Průvodčí připustil, že na jízdence, kterou slečny mají, není nic psáno o povinné místence, ale protože se obával, že když přijde revize, bude mít problémy on, trval na zakoupení místenky. Zeptal jsem se ho, kdy jede ze stanice, kde má tento rychlík zastavit, do Košic nějaký nepovinně místenkový rychlík. Prý za dvacet minut. Poprosil jsem ho tedy, aby alespoň nechal dámy vystoupit a změnit bez pokuty vlak. Souhlasil. Přeložil jsem to Angličankám. Té, která už plakala, přestaly konečně téct slzy, a obě mi děkovaly za pomoc.

Z mého pohledu to samozřejmě nestálo za řeč, vždyť šlo jen o pár eur. Do debaty se poté zapojilo několik slovenských spolucestujících, kteří mi také děkovali, že jsem se děvčat zastal. Kdosi řekl: „Víte, vzpomínka na tu pokutu by jim byla nějakou dobu nepříjemná, ale časem by na ni zapomněly. Ale to, že se jich někdo zastal a  že se k nim průvodčí zachoval velkoryse a pokutu jim odpustil, je bude doprovázet po celý život. Kdykoliv si na to vzpomenou, bude jim dobře u srdce a pocítí radost. A když se pak samy ocitnou v podobné situaci, poslouží jim to jako inspirace zachovat se také velkoryse.“

Když jsem dojel do cíle své cesty, podnikl jsem následující den spolu se svým otcem malý výlet do obce Varín u Žiliny, kde v letech 1955 až 1969 působil jako obvodní zvěrolékař. Poptávka po veterinářích byla v té době veliká – neošetřovali totiž jako dnes kočky, křečky a jiné domácí mazlíčky, ale krávy, koně, prasata a další užitkovou zvěř. V roce 1969 jsme se stěhovali do 11 km vzdálené Žiliny, kde otec dostal místo hygienika na nově zřízených jatkách. Do Varína se občas vracíme, protože je tam pohřbena matka, moji dva sourozenci a další matčini příbuzní. Šli jsme na procházku po Varíně, byl hezký podzimní den, babí léto, příjemně. Kráčel jsem napřed se svým dvanáctiletým synovcem, otec šel za námi. Občas jsem zaslechl, jak ho někdo zdraví, ale on neodpovídal, šlo se dál. Otci je letos 87 let, špatně vidí, v místě nepůsobí už víc než 40 let. Najednou jede kolem pán na kole a říká: „Dobrý den, pane doktore Žaloudku!“ Otec nic. Když pán viděl, že otec nereaguje, slezl z kola a říká otci zblízka: „Dobrý den, pane doktore, jmenuji se tak a tak, nepamatujete se na mne?“ Otec zavrtěl hlavou, že ne. Pán mu začal vykládat, odkdy a jak se znali, že ho znal nejdřív jeho otec, který už ale dávno zemřel, a  jak jsou našemu otci dodnes vděční za to, jak jim kdysi v roce 1962 velice pomohl. Otec si nemohl vzpomenout, a tak se zeptal, co se tehdy stalo. Pánova slova mi zůstanou trvale v paměti. Řekl, že měli krávu, která se otelila, jemu bylo 20 let a zrovna se měl ženit – jeho manželka pochází z jižních Čech, z Krumlova. Byli chudí, krávu sice měli, ale veškerý jiný dobytek a pole jim vzalo JZD, kam taky museli odevzdávat mléko a v případě otelení i telátko. Byla tehdy doba reálného komunismu. Šli tedy za mým otcem s prosbou, jestli by jim nemohl nějak pomoci, aby mohli vystrojit alespoň malou svatební hostinu. Otec jim vystavil papír, potvrzení o tom, že kráva porodila mrtvé tele. To skutečné, živé tele si nechali a díky němu pak byla hostina. Od té doby uplynulo 52 let. Jistě, události jako je svatba si člověk pamatuje po celý život. Jsou to silné momenty. Ale stejně tak si lidé pamatují okamžiky, kdy jim někdo pomůže, kdy je k nim velkorysý.

V té chvíli jsem byl na svého otce hrdý, vděčný za to, co tehdy udělal. Kéž jsou tyto světlé momenty, které se v životě dějí, pro každého z nás zdrojem inspirace, vděčnosti a radosti. Vždyť co více potřebuje svět, ve kterém jsme dennodenně přesycováni zprávami o násilí, zlu, křivdách, válkách, uprchlících....

Peter Žaloudek, Vídeň, 2014