Rozdílnost názorů...

Být jedním tělem a jednou duší, jak o tom mluví Bible v souvislosti s manželským párem a v alegorickém obraze o spojení Kristova ducha s působením církve, vždy bylo velikou výzvou. Není vůbec jednoduché sladit dva lidi, dva odlišné názory v jeden. Někdy je nutné dělat kompromisy, jeden se v něčem podrobí druhému a druhý zase na oplátku ustoupí v něčem jiném tomu prvnímu. Ideál by ale vždy měl být čímsi posvátným, jakousi nejvyšší metou, cílem, motivací a také inspirací. To, co je totiž jednotné, nerozdělené, celistvé, to je také automaticky pevné, silné, neohrožené, přetrvávající. Proto se o takovou jednotu snaží nejenom politici různých stran, ale také filozofické směry, náboženství, svět duchovní se světem materiálním.

Nejmarkantněji se různorodost názorů dnešní doby projevuje v Evropě v pohledu na uprchlíky: Co s nimi? EU - zdá se - je tak rozdělena, na konci svých sil, jako snad nikdy od skončení II. světové války. Země „Visegradského spolku“ (Česko, Slovensko, Maďarsko, Polsko) by nejraději vyřadily Řecko ze zemí „Schengenu“, vytvořily pevnou, neprodyšnou zeď mezi Řeckem a Makedonií, v uprchlících vidí jen „hordu muslimů“, kteří zde budou znásilňovat „naše“ ženy, „naši“ civilizaci, „naše“ náboženství, a navíc sem importují nové nemoci… Dle mnoha západních politiků tímto „Visegrad“ de facto „vrazil kudlu do zad“ západní části EU, jak o tom referuje Hans Jörg Schmid 16. února na straně 3. deníku DIE PRESSE v článku „Der Plan B der Visegrad-Gruppe“. Země západní části EU naopak vyčítají bývalým státům „Ostblocku“ jejich vychytralost a kalkulaci v otázce čerpání peněz z fondů EU a zároveň neochotu „táhnout za jeden provaz“ v otázce solidarity, tolerance a rozdělování uprchlíků. (Viz článek ze dne 17. února v deníku DIE PRESSE na str. 17 o růstu ekonomiky České republiky za rok 2015 o 4,3 procent díky tomu, že Češi za uplynulý rok 2015 načerpali doposud největší částku peněz celkového období čerpání peněz od počátku vstupu do společenství EU. Viz také reakci prezidenta evropského parlamentu Martina Schulze po skončení zasedání představitelů zemí EU v Bruselu minulý týden, když řekl: „Rakousko se velice, velice dlouze angažovalo a přijalo mnoho utečenců. Minulý rok jich přišlo do Rakouska 90.000. A to, že dnes na Rakousko poukazují prstem právě ty země (kvůli tomu, že určilo horní limit přílivu uprchlíků), které nebyly ochotny přijmout nikoho, to není korektní.“ ORF News, 18. 2. 2016.)

A zcela nejmarkantněji se odráží různorodost názorů v konfliktu mezi křesťanstvím, orientujícím se Evangeliem Ježíše Krista s názory politiků. Zřejmě jako „klasika“ vstoupí do historie výrok papeže Františka, který ve čtvrtek 17. února řekl před novináři na cestě z Mexika do Říma, na adresu uchazeče o post amerického prezidenta Donalda Trumpa: „Člověk, který chce budovat zeď místo mostů, není křesťanem. To není Evangelium.“

Jak sjednotit tyto a jiné, někdy tak protichůdné názory? Umění diplomacie a politiky vůbec, je hledání tzv. konsensu - sjednocení názorů. Křesťanství a každé jiné náboženství by nikdy nemělo jít v demokratickém systému proti tomu systému jako takovému, protože jednak je ten systém ze všech nejvíce humánní, a jednak nemá náboženství ani mocenskou, ani politickou moc. Jeho priorita by vždy měla být  v pozvedání ducha člověka k vyšším cílům, učit lidi morálce, respektu ke všemu stvoření, učit lidi konat skutky milosrdenství a motivovat jejich mysl k věcem duchovním.

Křesťanství vzniklo a stále se řídí tím, co řekl a jak žil Ježíš Kristus. Jeho učení bylo z hlediska politické, či vojenské moci vždy v mnoha směrech v rozporu. Stačí si jen vzpomenout na výroky: Chudé zde budete mít vždy, ale jsou situace, kdy je třeba mít raději Boha, než chudé…, nebo výroky o tom, že když nám někdo způsobí křivdu, bije nás a dělá nám bolest a zlo, tak ve jménu dobra mu máme odpustit a nastavit i druhou stranu tváře, ať nás i tam udeří…. anebo slova o tom, že se máme dělit s jinými s tím, co máme v nadbytku…. či slova o tom, že se máme snažit nejdříve plnit vůli Boží, konat skutky milosrdenství, myslet na nebeské království, a až pak se starat o věci pozemské….

Ano, i teď, když se na nás valí davy lidí z cizích zemí, s jinou kulturou a jiným pohledem na život, když i nám se ztrácí půda pod nohama, pokud jsme nadále ještě křesťané, tak bychom měli ve svém srdci následovat ty priority, které z nás dělají lepší lidi: Co chceš, aby jiní konali tobě, konej nejdříve ty jim. I to jsou slova Ježíše Krista. Jestli se budeme chovat k uprchlíkům vlídně a přátelsky, jako k lidem v nouzi, tak dobro, které do nich investujeme, se nám stokrát vrátí. Vrátí se k nám jako bumerang v podobě klidného srdce, pokojné mysli, čistého svědomí a vrátí se k nám v podobě pozdějších přátel a milých lidí, kteří nám budou vracet přesně to, co jsme my sami kdysi do nich investovali, vložili, jak jsme je přijali, či nepřijali, jak jsme se my sami k nim chovali, či nechovali.

Papeže Františka označují mnozí novináři na celém světě za největší osobnost roku. Podobně tomu bylo i v Čechách, když ho většina lidí označila za osobnost roku 2015. Jestli to většina z nás dělá proto, že si tohoto muže tak váží, ctí a obdivuje, proč tedy nekonáme tak, jak on koná a mluví, a proč se neustále necháváme ovládat politiky typu českého prezidenta či slovenského premiéra, či jinými extrémně radikálními politiky, kteří vytváří jen atmosféru strachu, černého malování a xenofobie? Nebo snad už vůbec nejsme křesťané?