Malinconia...

Morire di malinconia per una terra che non è più mia…

Ti z nás, kteří v době komunismu emigrovali na Západ, zvláště byli-li doma minulým režimem perzekvovaní, pronásledovaní nebo jinak diskriminovaní, si na svobodě v prvních dnech emigrace téměř všichni prošli fenoménem, který psychologové označují jako posttraumatický syndrom: v noci se mnohokrát budili úplně zpocení a vyděšení, protože se jim ve snu zdálo, že byli navráceni zpátky do ČSSR. Stupně hrůzy, které jsem z vyprávění lidí, jež jsem tenkrát jako duchovní v Itálii nebo v Rakousku často doprovázel, mohl vypozorovat, byly různé: někomu se zdálo, že v nové zemi, kam emigroval, si jej vyhledala československá tajná bezpečnost a odvlekla ho tajně zpátky. Že jej pak „doma“ tvrdě vyslýchali estébáci a surovými metodami vyzvídali, s kým se na Západě potkal, o čem se mluvilo apod. Jiným se zase ve snu ukázalo, jak se znechucení nepřívětivostí lidí v nové zemi rozhodli raději vrátit zpátky „domů“, kde měli přece jen určité zázemí: rodiče, sourozence, přátele, známé, zaměstnání, byt nebo dům atd. a přesto toho návratu pak litovali a chtěli se znovu vrátit do země svobody. A třebaže ony stupně hrůzy byly u jednotlivých lidí různé, v jednom si byly rovny všechny: že již nejsou na svobodě na Západě, ale nacházejí se zpátky ve své rodné zemi, z níž dobrovolně odešli, neboť se k nim chovala většinou macešsky, ba až nevraživě a nepřátelsky. Asi to těžko pochopí generace narozených až po roce 1989, nebo i ti, kteří nikdy emigrovat nechtěli, neuměli a emigrací si neprošli.

Před několika dny jsem byl na návštěvě u svého italského přítele v Římě. Každý den jsme chodili na procházky městem. Na zdi jednoho domu, kolem kterého jsme také procházeli, se obrovskými písmeny skvěl tento nápis: „Morire di malinconia per una terra che non è più mia“ (Zemřít na melancholii kvůli zemi, která už není mou zemí). Onen výrok mnou silně otřásl. Jako ve zrychleném filmu se mi vybavily počátky mé vlastní emigrace, všechny ty pocity, které jsem tehdy prožíval, umocněné ještě i tím, co jsem vyslechl jako osobní svědectví od stovek emigrantů, k nimž jsem za celou dobu svého pobytu na Západě promlouval a je naslouchal. V hlavě se mi zjevovaly davy lidí táhnoucích ze všech stran, nejvíce od jihu a východu Evropy. Za ta léta už to jsou milióny. Poslední italská statistika počtu emigrantů připluvších na primitivních plavidlech do Itálie říká, že např. 28. prosince 2016, za jediný den, zachránili italští námořníci na různých místech v moři na 900 uprchlíků. Za celý rok 2016 to bylo 181 tisíc uprchlíků, což je nový rekord, protože v dosud rekordním roce 2014 jich přišlo 170 tisíc! Za minulý rok utonulo při pokusu dostat  se na italskou půdu 5.000 lidí! To jsou čísla, o kterých v zemích V4 nemá většina lidí ani zdání, protože tam se rozhodli uprchlíky nepřijímat, dívají se na ně „spatra“ jako na zločince, nebo zaujímají postoj, jako že nás se to netýká.

Ve Vídni potkávám celý život žebráky. Nikdy jich nebylo tolik jako teď. Stojí či sedí na každém rohu ulice. Většinou pocházejí z Balkánu, z Moldavska, Rumunska a Bulharska. Stále víc však v jejich řadách přibývá jedinců černé či tmavohnědé pleti, tedy Afričanů a Asiatů. Ti jsou na tom určitě nejhůř. Balkánci jsou většinou členy organizovaných mafiánských klanů, a ačkoliv jim není co závidět, že se narodili „tam“ a v „takových“ podmínkách, přece jen nejsou zas tak chudí a tak sami. Zato Afričané a Afgánci, úplně vytržení ze spektra a kontextů reálií, okolností a situací, ve kterých se narodili a vyrůstali, ve mně vždycky vyvolají strašný smutek a soucit, ohromnou bezmocnost. Přišli sem, sami od sebe či na doporučení rodičů nebo známých za lepším životem. Narodili se do bídy, sucha, nedostatku vody, hladu, analfabetismu, vykořisťování, korupce, zneužívání moci, násilí, absence slušné budoucnosti. Tam ale byli přes všechny tyto okolnosti přece jen „doma“, mezi svými, hovořili svým jazykem, adaptovaní na dané klimatické podmínky. A tady? Nejenže je tu všechno jiné, nikdo je nevítá ani nechce a na každém kroku jim to dává více či méně znát, ale ani oni sami teď nevědí, co s vlastním životem. Zde nedokážou zapustit kořeny, avšak vrátit se ke kořenům, ze kterých vzrostli, také není možné. Stávají se z nich jakési bezprizorní bytosti nepatřící nikam, nemající nikoho, kdo je má rád, komu na nich záleží, kdo si jich váží, kdo by tu byl, když ho potřebují, kdo jim rozumí. Ach Bože! Kolik z nich pak končí v marastu drog, prostituce, násilností všech druhů, kolik z nich vnitřně trpí, zoufá, utápí se v nejkrutějších mukách opuštěnosti, beznaděje, a jejich životy tak často, tak příliš často náhle končí, protože již není ani jen za mák síly, která by jim dala k životu chuť.

Člověk, který v bolu duše napsal onu větu na zeď římského domu, zřejmě pociťoval právě toto. Je to výkřik z temna jeho duše, tak jako se to dělá vždycky, když již všechny záchranné páky od společnosti selhaly, protože již nezůstalo nic jiného než se utíkat k Bohu. A i kdyby v něho nevěřili, tak si ho prostě musí vymyslet, protože ta bolest duše se už nedá unést. Musí být přece někdo, kdo o tom utrpení ví, kdo to vidí, slyší, komu to není lhostejné, kdo jim snad pomůže…

Nemít nikoho, nemít svou vlast, svůj domov, nevědět kam patřím, proč zde jsem – existuje snad ještě něco horšího? Kolik takových lidí mě denně míjí! Bože, pomoz mi, osviť můj rozum, zapal v mém srdci soucit, milosrdenství a dej mi prosím sílu, ať dokážu alespoň někomu z těchto duchovních bezdomovců podat pomocnou ruku, ať nejsem lhostejný k utrpení žádného z nich.

Peter Žaloudek, Vídeň, začátek roku 2017