Odhodlání, očekávání a - úplně něco jiného

aneb můj pobyt v klášteře

         Jsem prostě taková, tvrdohlavá. Když si něco vymyslím, musím se k tomu dostat či to mít. 

         Tak to taky začalo, někdy v zimě se u mě objevila obrovská touha. Chtěla jsem zažít život v klášteře. Jak to tam funguje? Co tam vlastně celý den ty sestřičky dělají? Proč se vůbec rozhodly žít takový život? Samé otázky, ale nikdo, kdo by odpověděl, a mně by to stačilo. 

Pokud nemáte nějakou řádovou sestru mezi příbuznými, tak vám asi rodina nepomůže. Ptala jsem se hlavně kněží. S jistým otcem J. jsme o tom diskutovali. Ptal se mě, zda hledám spíš nějaký aktivní klášter, který se třeba stará o seniory, jako boromejky, nebo tichý, třeba i s klauzurou, jako karmelitky. 

         Nejprve jsem byla pro boromejky. Naučím se pracovat se staršími… Tak nějak se mi to honilo hlavou. Ale blížil se konec roku a přišly stresy a poslední testy. A já ani nevím jak, ale dospěla jsem k názoru, že potřebuji spíše klid, a tak jsem se rozhodla pro karmelitky. Od otce J. jsem dostala kontakt a začala jsem si s nimi přes internet dopisovat. 

         Abych ještě upřesnila, jak to brali naši. Myslím si, že mě tiše podporovali. Maminka nic proti ani pro neříkala. Tatínek si z toho dokonce dělal legraci, že tam zůstanu, a já mu vysvětlovala, že to jdu jen obhlédnout. :-) Myslím, že si všichni říkali, že mě to přejde a stejně nikam nepojedou, ale já přišla s datem… 9. 8. 2018 

         Vyrazila jsem směr Dačice. V autobuse, který jel tři hodiny, jsem měla dostatek času na různé myšlenky. Měla jsem i očekávání. Třeba, že se více sblížím s Bohem nebo si ujasním své cíle, že tam vydržím čtrnáct dní a že nebudu volat domů. 

         Pokud mě trochu znáte, tak si asi dokážete představit ty rozdíly. Bláznivá holka, která miluje lidí, podle mých rodičů "prdlá" na hlavu a taky hrozně ukecaná. No a tahle holka chce jít do kláštera s klauzurou, kde je naprostý ticho, nikde nikdo a myslí si, že tam něco najde. Podle někoho naivní.Ale já si to nemyslela a šla. 

         Jenže to ticho tam fakt bylo. Ale to nebylo to nejhorší. Samota pro mě byla ubíjející mnohem víc. Dostala jsem pokojík cca 2×3 m. Byla tam postel, stolek a malinká skříňka. A já už po půl hodině chtěla pryč. Chodila jsem na různé modlitby sester, ale samota mě bolela čím dál tím víc. 

         Druhý den jsem byla odhodlána jet domů. Nedalo se to vydržet, fyzicky mi bylo dobře, ale psychicky mě to nehorázně ubíjelo. I když jsem o Bohu věděla, potřebovala jsem někoho fyzicky přítomného. Nebyl tam nikdo, s kým bych mohla své pocity sdílet. Když v tom zazvonil telefon kláštera a externí sestra Klára se mě zeptala, zda bych jí pomohla oloupat brambory na oběd. Tak jsem šla. Začaly jsme si povídat. A já ze sebe postupně dostala skoro vše. Sestra Klára byla moc milá. Zanedlouho nám přišly pomoct dvě holky přibližně v mém věku. V duchu jsem byla šťastná, že tu konečně někdo jako já je. Byly tu sice, ale přesto se svou rodinou a ne se mnou, a tak jsem stejně zůstávala často sama. Jenže já si k nim již po jednom dni vytvořila pouto, a proto bylo velmi těžké, když druhý den odjížděly. Bylo to pro mě náročné loučení a také myšlenka, že teď už jsem tady vážně sama.

         O mém trápení se dozvěděla i Matka představená a nechala si mě zavolat. Povídali jsme si o mých pocitech, ona byla moc laskavá a měla spoustu nápadů, jak mi tento pobyt zpříjemnit. Navrhla, že mi domluví jednu sestru, která si se mnou bude povídat každý den, a také že mohu s jednou sestrou jít pracovat na zahradu. Byla jsem překvapená, jak jim na mně záleží a chtějí, abych se tady cítila dobře. 

         Ve středu jsem měla svou první schůzku se sestrou Dominikou a ta mě hned zahrnula svou láskou, vlídností a taky knihami. JNaše setkání pokračovala až do soboty a já jen zírala, jak jí můj život zajímá stejně, jako mě zajímal ten její. Stejně tak milá byla i sestra Anežka, s kterou jsem trávila čas na zahradě, a při práci si povídaly. Ona mi povídala o svém životě a já o tom svém. A já za ně obě byla nesmírně vděčná. Další dny jsem různě pomáhala zkrášlit klášter i okolí. Myslím, že mi práce pomohla tam zůstat. 

         Má rodina mi velice chyběla. Uvědomovala jsem si, jak moc mi na ní záleží a chybí mi. A tak jsem se rozhodla v neděli ráno v pět odjet z kláštera na rodinnou oslavu.

         A na závěr, co má předsevzetí, očekávání a co již teď vím a mám. Pokud bychom to počítali na hodiny, tak jsem tam strávila pět dní, pokud na dny tak sedm, pokud podle mě, tak velmi dlouhou dobu, ale přesto mé předsevzetí bylo čtrnáct dní. Pobyt v klášteře beru jako velmi dobrou zkušenost a myslím, že se tam ještě ukážu. Také jsem si uvědomila váhu rodiny a zázemí. A s voláním domů jsem to taky nevydržela a zavolala.

S Bohem jsem se nepotkala, ani více nesblížila. Jeden kněz mi ale řekl, že můj vztah s Bohem je jiný, než sedět v lavici a modlit se růženec a čekat, že přijde Pán. Na to si Bůh vybral jiné. Moje setkání s Bohem je ve společenství, já hledám Boha v ostatních a mluvím s ním i skrze ně. A já vím, že to tak doopravdy je. A pokud to dokážete pochopit, tak jsem tam Ježíše vlastně potkala. Byl tam. V těch řeholních sestřičkách byl.