Vzpomínky na cestu do jiného světa

V letošním roce nám bylo s manželem dopřáno podívat se do dalekých koutů jihovýchodní Asie, konkrétně do Kambodži. Asi bychom si úplně tuto destinaci ke své dovolené nevybrali, ale sešla se možnost kombinace pracovní cesty a dovolené. A tak jsme mohli strávit čtrnáct dnů v zemi, jejíž minulost je velmi bohatá a pestrá, ale i ponurá a drsná. Od dávné mocné Khmérské říše, která ovládala většinu území dnešního Laosu, Thajska a Vietnamu, její úpadek a naopak staletí v područí Thajců a Vietnamců, přes francouzskou kolonii, řádění Rudých Khmérů, až po dnešní dny, kdy se země snaží upevnit svoji politickou situaci a hospodářský rozvoj. My jsme při své cestě nenavštívili hlavní město Phnom Penh, pohybovali jsme se nejvíce v Severozápadní Kambodži ve městech Siem Reap v blízkosti chrámů Angkoru, Battambang a Sisophon v blízkosti thajských hranic. V Sisophonu i Battambangu jsme navštívili tamější univerzity v rámci pracovní části naší cesty. Přesto, že je člověk připraven na to, že všechno bude jiné, přesto Vás mnoho věcí úplně odzbrojí. Ať už architektura – obě univerzity jsou v podstatě nové, cca 20 let a jejich budovy jsou spíše „panelákového“ typu. Společné prostory často bez oken, protože je zde stále teplo, klimatizace výjimečná, dveře kanceláří zamykané na petlici. Studentů málo, kdo už může studovat, míří raději do hlavního města než na tyto provinční univerzity. Před každou univerzitou však panovala obrovská socha krále Súrjavarmana II, zakladatele chrámu Angor Wat, který symbolizuje moc a slávu khmérské říše, z jejíž historie čerpají sílu a hrdost dnešní obyvatelé Kambodže. I řidiči tuk-tuků, kteří vozí obyvatele a turisty měli svá vozítka vyzdobeny nápisy „Jsem hrdý, že jsem se narodil jako Khmér“. V provincii Battambang se pěstuje hodně rýže, ale protože naše návštěva proběhla před obdobím dešťů, pole byla suchá, nahrubo zoraná, čekající na monzun a novou sadbu. Všude, na každém kousku trávy se pásl skot, který jsme do té doby viděli snad jen v dokumentech z Afriky. Kostnaté, světlé krávy. Mezi nimi psi, občas opice. A mezi tím barevné, pestrými látkami vyzdobené buddhistické chrámy. Při svých přesunech jsme se také jednou zeptali řidiče, zda vyzdobené zlato-bílé stany se stejně barevnými stoly a židlemi jsou připraveny na svatební hostinu. Odpověď zněla, ne, to je pohřeb! Inu, jiný kraj, jiný mrav. Ze severozápadní Kambodže jsme se na pár dnů podívali na jih, k břehům Indického oceánu a pak jsme se vrátili zpět do oblasti Angkoru a jeho chrámů. 

Angkor je velkolepý a výjimečný, každého ohromí. Prohlídka celého komplexu zabere dva až tři dny, ale stojí opravdu za to. Stojí zde největší náboženská stavba světa Angkor Wat, velké množství chrámů a rozlehlé, dlouho opuštěné město Angkor Thom opevněné hradbami, které bylo zřejmě první metropolí jihovýchodní Asie. Každý chrám je něčím výjimečný, odlišný od ostatních. Zajímavá je také historie z restaurování jednoho z chrámů. Po té, co byl chrám v džungli objeven, byl kvádr po kvádru rozebrán, každý kvádr očištěn a očíslován, byly zakresleny plány pro znovu postavení. Ovšem pak přišla hrůzovláda Rudých Khmérů, kteří plány zničili a expertům tak zůstala hromada 300 tisíc kamenných kvádrů, které bylo potřeba uložit na původní místo. Obnovená rekonstrukce začala až v roce 1995. Chrám je také dnes přezdíván jako „největší puzzle světa“. Při prohlídce komplexu Angkoru člověk žasne a uvědomuje si, jak vyspělá musela být tehdejší Khmérská říše, když se realizovaly takové stavby. Ale i víra, která vedla tehdejší vládce a stavitele k vytvoření těchto nádherných staveb. 

Pobyt v Kambodži zůstane dlouho v našich vzpomínkách, ale je pravdou, že jsem se rádi a s pokorou vraceli zpět, do civilizované (snad) Evropy a naší malebné krajiny.