Trezor pocitů

„To víte, doba koronavirová je doba koronavirová, to je těžká věc“…dala by se parafrázovat hláška člověka neandrtálského z dětského seriálu Mach a Šebestová.
Následující řádky se ale nebudou zabývat nákazou COVID-19, jak by se mohlo z úvodní věty zdát. Nebo jen velmi okrajově. Text píši v době mezi dvěma výjimečnými stavy vyhlášenými vládou ČR. Jeden právě končí a druhý začíná. 

Než jsem dosedla na starostovskou židli, zabývala jsem se vzděláváním dospělých, a to převážně v oblasti soft skills.[1] Každý kurz, který jsem vedla, neomylně začínal tématem „komunikační fenomény“. Lhostejno, zda šlo o kurz základní nebo nadstavbový a bez ohledu na to, zda účastníci již se mnou nějaké školení absolvovali. Komunikační fenomény jsou z mého pohledu zcela zásadní pro porozumění mezilidským vztahům a jednoduše řečeno - možnosti se domluvit. Na rozdíl od kolegů, kteří mají potřebu získané profesní znalosti a dovednosti rozepisovat do knih a učebnic, šla jsem já cestou opačnou. Moje know-how jsem zkoncentrovala do pouhých, jednoduše definovaných, čtyř oblastí - PROKLETÍ VĚDĚNÍ, SETRVAČNOST MYŠLENÍ, VÝZNAM JMÉNA a TREZOR POCITŮ.

 Při své práci starostky jsem denně konfrontována s lidskými emocemi, potřebami, přáním, apod. Již mnohokrát jsem si ověřila, že moje fenomény fungují a jejich znalost je praxí povýšena na nezbytnou starostovskou kompetenci. Prostor ve vašem časopise je omezený a ani není mým cílem vás uvádět do obsáhlé problematiky komunikačních dovedností. Ráda bych se jen v krátkosti věnovala poslednímu ze jmenovaných. Pro dobu koronavirovou může být velmi vhodným nástrojem k jejímu zvládnutí bez větší emočních výkyvů.

Výchozím principem „trezoru pocitů“ je skutečnost, že zkušenost je nepřenosná. Zkušenost můžeme pouze a jedině získat prožitkem. Můžeme se sice pokusit např. svým dětem poradit, jak a co dělat správně, ale pravděpodobně nás stejně nebudou poslouchat a své úspěchy i prohry musí zvládnout samy. Jak by se dnes učitelům hodilo, kdyby šlo všechny zkušenosti z vyučovaných věd zabalit do úhledného balíčku a prostřednictvím české pošty je doručit žákům až do hlav, místo pracné a ne příliš efektivní on-line výuky. 

Člověk má navíc tendenci, když už něco zažije a dostane zkušenost takříkajíc naservírovanou na stříbrné tácu, nechat ji stéci ve svém vědomí jako vodu po pláštěnce do nenávratna. Velmi bychom si usnadnili život, kdybychom si uvědomovali, že s každou životní situací prožíváme něco navíc a nevšedního a že všechny pocity a emoce s prožitkem spojené je třeba si uschovat do „trezorů pocitu“ a chránit je jako poklad. „Trezor pocitů“ je imaginární. Někdo ho má v srdci, někdo v duši, někdo v hlavě… jde o spojení konkretizované představy s daným prožitkem nebo s danou situací. Lhostejno, zda jde o pozitivní nebo negativní konotaci. Může totiž přijít doba, kdy člověk sice nevstoupí 2x do stejné řeky, ale může identicky prožívat podobné události. Pokud si opětovné prožívání uvědomíme, pouze „sáhneme“ do trezoru a vybavíme si, jak jsme se tenkrát cítili - vlastně jen využijeme získanou zkušenost. Lépe se pak v situaci orientujeme a lépe ji zvládneme. Navíc budeme mít větší pochopení pro lidi, kteří se ocitnou ve složitých okolnostech a třeba reagují zdánlivě nepřiměřeně. Stačí si vybavit sebe a své vlastí reakce a emoce.  

Rovněž je vhodné se na dané situace připravit předem tím, že si je zkrátka přestavím. Pro ilustraci si uveďme příklad: mladý muž jde žádat rodiče vyvolené o její ruku. Určitě jde o menší či větší stres. Když si budoucí ženich představí, jakou koupí kytici, ve který den a hodinu přijde na návštěvu, co a jak řekne, zda se vyzuje před dveřmi nebo zda nejdříve pozdraví atd. atd. …jeho mozek vnímá situaci jako skutečný prožitek. Jako by se to už jednou stalo. Jde o formu mentálního tréninku. Mladík si do „trezoru pocitů“ uschová představu jako hotovou zkušenost, kterou při skutečné žádosti o ruku pouze recykluje.

Přišla doba koronavirová, která je více než méně stresová. Bojíme se nákazy, máme strach z budoucnosti. Jsme konfrontováni se svým dosavadním způsobem života, výchovou svých dětí, partnerskými vztahy. Všechno, co teď musíme prožívat, si zapamatujme! Uložme si do našeho vlastního „trezoru pocitů“ všechny plusy i mínusy tohoto období. Učme se pracovat se svým já, se svým prožíváním. Cesta k tomu vede přes dovednost umění své pocity pojmenovávat. Zkratkovité – jsme v pohodě či máme depku - nestačí. Čeština nám skýtá téměř neomezenou zásobárnu slov, kterými se dají pocity pojmenovat. Pojmenovaný pocit je zhmotněná a konkrétní informace. S nadsázkou lze říct, že kdykoliv můžeme vytáhnout z „trezoru pocitů“ své vjemy, emoce či prožitky a při zvládání stresu nebudeme loďkou zmítanou ve vlnách rozbouřeného živlu. Budeme připraveni na všechno, co přijde.

Přeji nám všem, aby doba koronavirová nebyla tak těžká věc a abychom z ní dokázali vytěžit potenciál pro svůj osobnostní rozvoj. 

Zuzana Armutidisová