Všechno se může stát dnes v noci

Seděla jsem na posteli, venku zapadalo slunce a já přemýšlela, co všechno jsem dnes prožila. Jak malý je člověk v tomto světě? Proč je na světě tolik zla, ptala jsem se sama sebe. Pokud je láska podstatou života a láska je sám Bůh, proč to nezastaví? Proč nás nemiluje. Jak vůbec miluje? Nechápala jsem, proč musí být pandemie a jiné katastrofy. Položila jsem hlavu na polštář a na chvíli zavřela oči s myšlenkou, že Bůh je můj nepřítel. 

Po krátkém bloudění ve tmě, jsem spatřila příjemné světlo kolem. Vše vypadalo tak čistě a barevně. Postavila jsem se a spatřila jsem osobu, která stála opodál a okopávala zahrádku. Přišla jsem blíž. „Kde to jsem?“ zeptala jsem se. „Podala bys mi prosím ten kyblík?“ zněla odpověď. Nechápala jsem, ale udělala jsem to. „Klidně se můžeš přidat. Budu rád, aspoň to budeme mít dřív hotové.“  Vzala jsem do ruky lopatku a zmateně koukala, co se to děje. „Ptala ses, jak miluje Bůh. Tak co myslíš, dělám to dobře?“ „Momentálně jen okopáváš zahrádku. Neukazuješ mi, jak miluje Bůh“ odpověděla jsem s milým úšklebkem. Muž jen pokrčil rameny, pousmál se a pokračoval v práci. Byla jsem velmi zmatená, co se to děje, ale uvnitř jsem se cítila krásně. Povídali jsme si několik hodin o mém životě a on mi vyprávěl o svém, jak neustále něco tvoří, pracuje, léčí, studuje. Přišlo mi až neuvěřitelné, kolik toho vlastně stihne za jeden den. 

Myslím, že zrovna odbila půlnoc a já se cítila moc hezky v jeho blízkosti, tolik mi rozuměl. Byla jsem šťastná, že jsem ho poznala. Dokázal mi poradit, ukázat jiný pohled na mé těžkosti. Když jsem s úsměvem vyprávěla o radostech, on zářil a oslavoval se mnou. Přála jsem si s ním zůstat celý dlouhý čas. 

„Kdo vlastně jsi?“ zeptala jsem se. „Jsem cesta, pravda a život. A v té největší podstatě jsem láska.“ Nechápala jsem. „Ty? Pokud jsi ale láska, pak jsi Bůh. A to nemůžeš být, protože jsi moc hodný. Nevěřím, že bys mohl způsobit tolik zla, které na světě je. Ne, ty nejsi Bůh!“ Po jeho odpovědi jsem byla trošku rozhořčená a zmatená. Nedokázala jsem si připustit, že by tento můj přítel ubližoval tolika lidem a nechal je klidně umírat. S klidným hlasem mi opakoval, že je opravdu ten, za koho se vydává. Popadla mě zlost. Chtěla jsem odejít a už dál nebýt s touto podivnou osobou. Už nebyl můj přítel, protože Bůh není dobrý, jen to o sobě tvrdí. Hledala jsem východ. Zklamal mě. 

Upadla jsem, a najednou se zastavil čas. Neviděla jsem svět jako dřív. Bůh mi dovolil nahlédnout na svět jeho očima. Byl plný barev a radosti. On nebyl tvůrcem zla. Viděla jsem, jak je se mnou v každém dni. Neustále mi pomáhá a stojí vedle mě. Viděla jsem sebe, jak se ženu za svými sny. Cítila jsem jeho smutek, když ho přehlížím. On mně dává lásku. 

Probudila jsem se a slzy mi tekly po tváři. Pochopila jsem, jak moc miluje Bůh. Nezištnou láskou. Nechce za to nic a odpouští každé mé odvrácení. Čeká na mě. Po dnešní noci věřím, že Bůh je dobrý a dobré chce i pro mě.