Celostátní setkání mládeže pohledem „mládežníka“ s téměř třicetiletým odstupem

Měla jsem možnost zúčastnit se několika setkání mládeže jak celostátního i celosvětového charakteru. Poprvé jsem byla v roce 1991 účastnicí světových dní mládeže v polské Czenstochowe. Pro mnoho zúčastněných z Československé republiky to byla vůbec první možnost setkat se se stejně smýšlejícími mladými lidmi z téměř celého světa a moci veřejně projevit svůj postoj k církvi, k víře, k Bohu. Další setkání národní úrovně bylo o rok později iniciováno olomouckou arcidiecézí a přidali se i mladí z brněnské diecéze. Putovali jsme pěšky z Brna na Velehrad, kde jsme mohli opět prožít společné chvíle s mladými lidmi z celé Moravy.

Následující rok (1993) se konaly světové dny mládeže v americkém Denveru. Vzhledem k finanční náročnosti se ho však mohlo zúčastnit pouze několik mladých z ČR, ale chuť a touha ostatních, kteří tuto možnost neměli, se projevila zorganizováním celostátního setkání mládeže na Velehradě. Konalo se ve stejný termín jako setkání v Denveru, a tak jsme mohli i takto být na dálku spojeni s mladými z celého světa. Další rok se konalo setkání vysokoškoláků také na Velehradě, kterého jsem se účastnila už jako člen přípravného týmu – bylo to úplně jiné než být pouze jako účastník. Víc jsem si uvědomovala, že mohu být něčím prospěšná pro druhé, a tím pro mne dostalo setkání zase jiný rozměr. Také na setkání Taize, která jsou setkáním mladých převážně z Evropy a konají se vždy na přelomu roku v některém hlavním, nebo jiném větším městě evropského státu, jen s trochu jinou náplní, vzpomínám velmi ráda – z těchto setkání zpíváme některé písně ještě i dnes. I návštěvy sv. Otce Jana Pavla II u nás v roce 1990 na Velehradě, v roce 1995 na Sv. Kopečku u Olomouce a v roce 1997 v Hradci Králové ve mně zanechaly hluboké a velmi emotivní vzpomínky.

V době dospívání mi tato setkání přinášela velké povzbuzení i směrování v mé duchovní cestě. Věděla jsem, že nejsem sama, že je spousta mladých lidí, kteří jsou stejně jako já hledající a dychtící po společenství a po životě s Bohem. Pak mé návštěvy setkání mládeže byly přerušeny roky mateřství a rodičovství. Mohla jsem jen s nostalgií sledovat prostřednictvím televize, jak setkání nadále pokračují, ale já už se jich účastnit nemohu.

O to větší byla má radost, když naše děti povyrostly a také projevily touhu zúčastnit se tohoto setkání. Poprvé jely v roce 2017 do Olomouce a my jsme je mohli s manželem přijít podpořit v sobotu na setkání s rodinami. Byl to pro mne opravdu silný zážitek, vrátila jsem se jakoby v čase a znovu zažívala radost a naplnění společně s ostatními. Bylo nádherné sledovat nadšení mladých lidí, kteří, stejně jako my před lety, prožívají sílu společenství a jednoty v Kristu. Totéž jsme prožili i letos na setkání v Hradci Králové. V sobotu byl opět den s rodinami a měli jsme možnost se potkat i s lidmi, kteří se před 30 lety také účastnili setkání mládeže a nyní přijeli podpořit své děti. Společně jsme si zavzpomínali, co vše se za těch 30 let změnilo, jaké jsme měli možnosti my a jaké je mají současní účastníci a taky jsme se shodli na tom, že nejdůležitější je touha mladých se setkávat. Jsem moc ráda za zapálené lidi, kteří mají chuť a sílu předávat toto poselství a věnují svůj čas i energii pro vytváření takovýchto akcí pro mladé. Vidím to i po letech, že je to stále potřeba.