Návrat ke kořenům křesťanství?

Když jsem byl mladý kluk končící základní školu a začínající studovat na gymnáziu, honily se mi v hlavě, tak jako všem v tom věku, myšlenky na budoucí povolání. Převládala touha po kněžství. Zvítězila. Během dalších studií jsem měl velikou čest moci poznat tehdy již staršího řeholního kněze-kapucína, velikána v duchovní oblasti. Za komunismu zažil likvidaci klášterů, odsouzení k několikaletému žaláři ve vykonstruovaném procesu, po propuštění z vězení zákaz výkonu kněžské služby, aby prý nemohl ovlivňovat kázáním jiné lidi. Jediné, co mu v kostele povolili, bylo zpovídání. Jelikož zákazy návštěv neměl, tak ke zpovědím, resp. k tzv. duchovním rozhovorům, docházelo i v jeho privátním bytě. Od té doby uplynulo již mnoho desítek let, ale k těm chvílím rozhovorů s ním se neustále vracím. A jak jsem zjistil, vrací se k nim i mnoho jiných lidí, které jsem tehdy náhodně potkával buď na cestě k němu či od něho, a časem se z nás stali přátelé. Přátelé, jejichž společným jmenovatelem, iniciátorem a také jakýmsi katalyzátorem byl právě on, P. Šebastián... 

Vzpomínám si také na jeden zásadní rozhovor, který mne tehdy motivoval k definitivnímu rozhodnutí pro řeholní kněžství. Poradil mi přečíst si knihu od Alessandra Manzoniho „Snoubenci“. Když o ní mluvil, vždy se mu třpytily oči. Jde v ní o zamilovaný pár Lucie a Renza, které měl oddávat kapucínský řeholní kněz Kryštof. Bylo to v dobách místních sporů a válek v severní Itálii sedmnáctého století, v nejmenované lombardské vesnici poblíž jezera Como, hlavně však v situaci plné hrůzných intrik ze strany tehdejšího mocipána Rodriga, který po Lucii toužil a chtěl ji mít pro sebe. Lucie a Renzo se stali obětmi těchto intrik. Lucie se musela skrývat v klášteře, Renzo utíkal a hledal skrýše na různých místech. Nebýt tehdy onoho kapucínského kněze, který se obětoval a riskoval vše, jen aby ti dva zůstali naživu, vzali se a byli spolu, vše by skončilo tragédií. Celou knihou se tedy nese vznešená, nebojácná, nesmírně lidská osobnost otce Kryštofa. Toto maximální sebeodevzdání otce Kryštofa do služby zamilovaných, to jeho, řekl bych, převtělení do role bytostně soucítící se strachem zamilovaných, sehrálo kdysi zřejmě zásadní roli při rozhodnutí pro kněžské povolání jak u P. Šebastiána, tak i u mne. Tato kniha se později stala předlohou pro mnohé umělce, malíře či operní skladatele...

Na tuto událost ze svého mládí kolem roku 1979 jsem si nedávno vzpomněl, když jsem měl tu čest seznámit se s jedním Afričanem, kapucínským knězem Gaudenciem z Tanzánie. V klášteře kapucínů ve Vídni strávil letos v létě dva měsíce, aby zde absolvoval kurz němčiny, kterou potřebuje ke své doktorské práci nutné pro dokončení teologických studií v Římě. Jelikož bývám častým hostem bohoslužeb v tomto kostele a účastním se i jiných klášterních akcí, setkáni s hosty tohoto kláštera, zvláště když mluví italsky, je pro mne vždy radostnou událostí. Slovo dalo slovo a mnohé rozhovory s Gaudenciem se staly inspirací k napsání tohoto textu.

Tanzánie je země, kam jezdí turisté z celého světa. Kvůli jejím obyvatelům, např. lidem kmene Masai, národním parkům (Serengeti, Mikumi či Ngorongoro) a zvířatům v nich žijícím, i přírodním krásám jako je Kilimandžáro, jezero Viktoria, jezero Tanganyika, či ostrov Zanzibar.  To jsou hlavní objekty vyhledávané turisty. Tanzánie je však také plná Tanzánců. Jejich život je zcela jiný než náš evropský, mnohem, mnohem prostší. Před příchodem na postgraduální studium do Říma působil Gaudencius jako farář sedm let spolu s jedním spolubratrem v oblasti Mchombe-Mngeta. Žije zde několik tisíc lidí. Rodiny jsou mnohočetné, většinou s 6 až 8 i více dětmi. Je to chudá oblast, nejbližší nemocnice St. Francis Hospital ve městě Ifakara je vzdálená 80 km, asfaltové silnice zde neexistují. Tato nemocnice, patřící katolické diecézi v Ifakaře, je jedinou v této oblasti, která zabezpečuje naléhavé medicínské zákroky pro populaci čítající asi 800 tisíc lidí. Cesta autem za suchého, vlídného počasí trvá kolem 4 hodin, v období dešťů někdy celý den, a to jen velikým terénním vozem s náhonem na všechna čtyři kola. 

Z rozhovorů s Gaudenciem jsem se dověděl, jak těžko si zvyká na „náš“ západní styl života. To je téma, které mne silně zajímá, snažím se pochopit jeho pohled na naši civilizaci. Na druhé straně pak cítím obrovskou radost, když mluví o všedním životě u nich doma. Ptám se ho po důvodech sympatií lidí z jeho země k církvi, zvláště k řeholníkům. Jak známo, řehole a kongregace u nich kvetou, mají tolik uchazečů, že ani nemohou všechny přijmout. Je to pravý opak situace v Evropě, kde křesťanů ubývá, do kostela chodí stále míň a míň lidí, kněží i řeholníci vymírají... Gaudencius se srdečně usmívá. Je člověkem stojícím oběma nohama na zemi, je realista. „Víš, někdy se musím stydět, jak mne lidé na ulici zdraví, klaní se přede mnou, líbají mi ruce. Ale přijímám to, abych je neurazil...“ Na chvíli se zarazil, pak pokračuje: „Na naší faře máme starší, ale dobrý terénní vůz. Daroval nám ho švýcarský farmaceutický koncern Novartis. Lidé auta nemají, cesta autobusem by byla strašně náročná a dlouhá. Když se stane něco závažného, někdo akutně onemocní a je potřeba ho dostat do nemocnice co nejrychleji, přijdou za námi. My dva máme pastorační povinnosti, ale v nouzi musí vždy někdo z nás dát přednost nemocnému. Lidé to zřejmě vědí, jsme zde pro ně a musím taky říct, že jim rádi sloužíme.“ Ptám se ho na nějaké konkrétní události. Znovu se vřele rozesmál: „O tom bych mohl mluvit třeba celý večer.“ Chtěl jsem slyšet alespoň některé z nich. „Mám zkušenosti smutné, radostné, i takové, které mne stály hodně energie.“ Pak se rozpovídal. O tom, jak mu při převozech do nemocnice zemřely tři děti. Měly malárii, vysokou horečku, cesta trvala příliš dlouho. Nedokázal je tam přivézt živé. Jindy, bylo to večer, k němu přinesli asi třicetiletou ženu. Byla ve vysokém stupni těhotenství, měla silné krvácení, které sice nějaký místní felčar utlumil, hrozilo však vykrvácení. Na faře byl tehdy sám, ráno měl mít důležitou mši v místní škole, bylo mu jasné, že bude muset jet celou noc tam i zpět, že bude unavený, ale nebylo jiné řešení. A tak jel. Ženu sice přivezl do nemocnice živou, zachránili ji, dítě ale již bylo mrtvé. Musel se ihned vydat na zpáteční cestu, takže ranní bohoslužbu stihl, ale prý nechápe, jak to tehdy zvládl, byl totálně vyčerpaný. 

S úsměvem mi popsal jinou událost. V kostele křtil několik dětí najednou. Nic mimořádného, dětí se tam rodí opravdu požehnaně. Všichni stojí v jedné řadě, on postupuje od jednoho dítěte k dalšímu. Když se zastavil u jedné mladé maminky, zeptal se jako vždy: „Jaké jméno chcete dát svému dítěti?“ Odpověděla: „Gaudencius“. Podivil se, protože toto jméno není vůbec typické pro Tanzaňany, je to spíše jméno, které se užívá v církvi jako řeholní jméno, vychází z latinského gaudeo – gaudere, radovat se, tedy něco ve smyslu: Radostný/Radostná.“ Žena na něj udiveně pohlédla: „Otče, a vy si už nepamatujete, jak jste zachránil mne i mého syna, když jste v autě cestou do nemocnice asistoval u nenadálého porodu?“ Zamyslel se a opravdu si vzpomněl, jak k němu asi před dvěma roky přinesli mladou ženu v pokročilém stupni těhotenství, která měla zdravotní problémy a existovaly vážné obavy, že jí půjde při porodu o život. Když pak na ni během cesty porodní bolesti přišly, neměl jinou možnost než zastavit, být u toho, a teprve pak, když dítě zdravé přišlo na svět a ženě se očividně vedlo dobře, pokračovat dál do nemocnice. 

Chvíli mu trvalo, než si to vybavil v hlavě a chápavě se pousmál. No a ta žena mu povídá: „Já jsem tak šťastná, že jsme oba zdrávi. Vy na tom máte obrovskou zásluhu, a proto si přeji, z vděčnosti, dát mému synovi jméno, jaké máte vy....“

Říká se: jiný kraj, jiný mrav. Gaudencio během rozhovorů několikrát s vděčností vzpomněl na švýcarské a italské kapucíny, kteří kdysi dávno přišli jako misionáři do jeho země a zaseli tam semena křesťanského řádu. „To, co nás oni tehdy učili, se snažíme teď žít.“ 

Je to pro mne obrovská radost naslouchat takovému svědectví, ale zároveň mne to nutí k zamyšlení: Kde se stala chyba? Proč třeba na území Československa, v dobách komunismu, když byli věřící pronásledováni, kláštery zrušené, nošení hábitů zakazané, zde byly stovky a stovky nadšených mladých lidí, zajímajících se o tento způsob života a dnes, když máme svobodu, už ten zájem není? Proč my, všeobecně, v této části Evropy, kde žijeme, už nejsme schopni žít takové křesťanství? Musejí snad teď, na oplátku, přijít misionáři z Afriky a jiných bývalých misijních zemí k nám, aby nám připomněli, jací jsme kdysi byli a co má v životě smysl?