Budovat prostor bezpečí
Na průřezu všech synodních výstupů, ať již na farní, diecézní, národní či kontinentální úrovni, zaznívalo volání po autenticky prožívaném společenství, které se projevuje respektem, přijetím, nesouzením, inkluzí... Rozšířit prostor svého stanu. To je sen o církvi.
Zatím si ale žijeme každý ve své bublině a hájíme si iluzi o "zdravosti či pravověrnosti" té své, vidíme v druhých ohrožení. Rádi bychom, aby vlajka našeho názoru byla uznána za vlajku vítěznou.
Synodní rozhovory otevřely skříně plné kostlivců a nastal chaos. Vidíme, že každý může mít věci jinak. A i když si občas myslíme, že "blbí" a "zaprdění" jsou ti druzí – přeci jen nemůžeme uhnout před tím, že různost mnohé silně znejišťuje. Je zde strach. Mnozí se polekali rizika změn, mnozí tuší příležitost věci měnit a mají strach, že to půjde pomalu. O víkendu jsem prožila workshop Tvoření křesťanských komunit tzv. Community Building, který vedl žák Scotta Pecka, Edword Groody.
Workshop probíhal trochu podobně, jako známe ze synodních skupinek. Mělo to ale svá pevná pravidla. Byli jsme společně celé 3 dny! pod dohledem facilitátorů, naslouchali si, mlčeli, mluvil jen ten a tehdy, pokud k tomu měl skutečné vnitřní hnutí! (tzn. byly zde i velmi dlouhé prostory ticha, třeba i více jak půl hodiny.)
Každý, kdo měl potřebu se projevit, musel mluvit pouze v "já-výrocích", tzn. žádná vata či všeobecnosti, žádná slovní přestřelka, žádné bezprostřední reagování či argumentování… A mnoho dalších důležitých vodítek, abychom nesklouzli do chaosu, ze kterého bychom se již nedostali. Šlo o jakousi skupinovou kontemplaci, ve které jsme s plnou pozorností dávali prostor procesu, který zde přirozeně probíhal již jen tím, že jsme tu byli společně "dva nebo tři v Jeho jménu". Společně jsme zažívali proces ve všech jeho fázích a občas to bylo k nesnesení to ustát. Občas by člověk vraždil (nejdříve druhé, pak i sebe). Ale stálo to za to. Dostávali jsme se postupně „do Jiného rytmu“.
Pro mne to byl úžasný prožitek mnoha "AHA" momentů, které souvisí (nejen s mojí osobní transformací), ale i se synodalitou.
Každá komunita (i ve smyslu rodiny, farnosti, či globální církve) má veliký potenciál se vyvíjet. A pokud se tak neděje, stává se povrchní, neosobní, neautentickou, neschopnou oslovit. To je to, co mnozí zažíváme a co nám vadí.
Pokud se komunita chce dostat do skutečné hloubky, tak aby ti, kteří ji tvoří, zažívali skutečné společenství spojené s pocitem bezpečí, přijetí, respektu (po čemž volají synodní výstupy), pak je fajn vědět, že (dle Scotta Pecka) existuje několik fází, kterým se nelze vyhnout a je nutné jimi projít. Zatím co jsme se možná dosud velice dlouho "plácali" ve fázi korektní pseudo-komunity, hovoříce o jednotě, snažíce se vykřesat život z mrtvých farností skrze jistě mnoho velice dobrých a chválihodných aktivit (např. farní buňky, Kurzy Alfa, Noci kostelů, různá spolča apod,...), přesto se mnozí cítí být vyčlenění, unaveni, nemotivování, odpuzováni aktivizmem na jedné straně či pasivitou na druhé. Do aktivit se zapojují jen ti samí, a pro ty ostatní jsou často právě důvodem pasivity ti aktivní.
A v podstatě se cítí být vyčleněni úplně všichni (od LGBT, tradicionalistů, liberálů, dětí, mládeže, žen, mužů, starých, až po kněze a biskupy). Mně moc pomohlo si uvědomit, že toto je popis, který přesně sedí pro fázi chaosu. Veliké AHA uvidět, že tato fáze je naprosto přirozená a vlastně i nutná. A také, že je nesmírně nepříjemné v ní být. I to, že v ní nemusíme setrvat, pokud víme, že není konečnou. A že je velice povrchním lékem si osvojit kupu soft skill's komunikačních nástrojů a kompetencí či přidávat další a další akce ve snaze skupinu „probudit“. Pokud vidíme realitu a mluvíme o tom, co vidíme, logicky nastane pnutí. Je fajn se nepobít a hovořit kultivovaně, hádat se či přít se s grácií. Je to fajn, ale u toho nelze zůstat. To není to, po čem hluboko v duši toužíme. Čekají nás ještě další kroky, nežli dojdeme do fáze, po které bytostně voláme. Po sounáležitosti, respektu, bezpečí. Ale k tomu dojít, rozhodně není zadarmo. Protože cesta vede přes fázi vyprázdnění. Problém je, že mnozí do této fáze ani nevkročí, protože se uzavřou či odejdou.
Prázdnota. Fáze, ve které se v tichu a naslouchání tvoří prostor bezpečí. Jak říkala Klára Maliňáková, "teprve nosíme židličky". Teprve tvoříme struktury, aby se mohlo vůbec dít něco, co celou situaci mění. Něco, co nás dostává k sobě. Aby bylo vůbec bezpečné vyjevit křehkost. Bez toho cesta na hloubku nevede.
Když druzí v kruhu hovoří o tom, co vyjevuje jejich křehkost, ostatní přirozeně začnou být pozornější, empatičtější. Je to znepokojující. A je to nakažlivé. Rodí se touha po odstranění všeho, co brání být skutečně spolu (necitlivost, lpění na stanoviscích, boje o to, kdo má pravdu, dělení se na my a oni ...) Jenže to chce čas. Chce to odvahu i ochotu riskovat, jít s kůží na trh. Být ochoten se nechat zranit nepochopením. Opustit mentalitu rozdělení je veliký krok do nejistoty. Mnozí to nemusí ustát a tlačí to zpět do aktivizmu či touhy věci organizovat a držet je v rukou. Mnozí spustí škálu „nápravných opatření“, aby dotyčnému vysvětlili, že se věci mají jinak, že se přeci nemůže cítit tak, jak říká (a tahají skupinu zpět do chaosu). Mnohým to vezme iluze o sobě… Ale komunita jako taková, vedená Duchem, to ustojí... Těm, co pochopí, že cesta naslouchání, nesouzení, vyjevování se, riskování, autenticity, soucitu, prosby a přijetí odpuštění, vede do hloubky, se otevřou nové prostory.
Objeví se najednou chuť něco společně dělat, investovat svůj čas i peníze, zrodí se nové nápady… Do té doby, nežli zase nepřijde někdo, kdo to bude chtít držet v rukou a do společenství vpustí chaos. Ale s ním si pak umí komunita poradit, protože se stane ne komplikací, ale jen jednou z fází.
Pro mne je to další skládačka do mozaiky, která mi dává veliký smysl i pro obnovu našich vztahů a farností.
Autoři článků:
RSS kanál
