Jiný kraj, jiný mrav…

Říká se: Jiný kraj, jiný mrav. Cestováním člověk poznává nejen jinou krajinu, architekturu a vůbec kulturu, jiné zvyky a mentalitu lidí, ale i sebe sama, díky konfrontaci s tím novým, jiným, co je někdy tak diametrálně odlišné od toho, na co byl zvyklý „doma“, ve svém prostředí. Cestování tak nejen obohacuje a rozšiřuje horizont poznání, ale - pokud je ochoten to připustit – dělá člověka jaksi automaticky pokornějším a vděčnějším. Pokornějším, protože ho učí dialogu mezi názory svými a názory jiných, a vděčnějším, protože ovocem konstruktivního, upřímného dialogu je tolerance a solidarita, které jsou absolutně nezbytnou součástí jakéhokoli spolužití lidí. Ne všechno, co vypadá černě, je černé, a ne všechno, co vypadá bílé, je opravdu bílé. Při pozornějším pohledu objevíme spektrum všech možných barev, které někdy zásadním způsobem mění celkový obraz.  Ne nadarmo se už v prastarých pohádkách vyprávělo o tom, jak šel Honza do světa s malým uzlíkem, aby se pak vrátil už jako dospělý muž s uzlem velkým, hlavně však obohacen poznáním a zkušenostmi, které pak doma mnohonásobně zúročil.

Při mé poslední cestě do země ne tak vzdálené, jen kousek za hranicemi Česka, do Zakopaného na polské straně Tater, se mi vryly do paměti dva postřehy. Jsou to vlastně jen maličkosti. Jestli se ale jedná o maličkosti jen zdánlivé, anebo stojí na zamyšlení, posuďte prosím sami.

Na různých přechodech přes silnici jsem si všiml kromě semaforů a bílých pruhů pro chodce i těchto nápisů: „Odlóz telefon i žyj“. (Odlož mobil a žij.) Na zemi byl přitom namalovaný přeškrtnutý mobil. 

Na jiných přechodech jsem zas zaregistroval nápis s nápisem: „Zielonym dajesz przyklad dzieciom“ (Když přecházíš jen na zelenou, dáváš dobrý příklad malým dětem.) Na nákresu byla dospělá osoba a za ní dvě malé děti. 

Mobilní telefony jsou snad nejatraktivnější vynálezy moderní doby. Člověk je prakticky vždy a za každých okolností dostupný, může komukoliv okamžitě zavolat, nebo přijímat telefonáty jiných. Pryč jsou doby, kdy jsme si vystačili s tzv. pevnou linkou, kdy se dalo telefonovat teprve když jsme byli doma. Jestli je mobil opravdu výhoda, anebo ne, si musí každý rozhodnout sám. Někdy totiž ta neustálá připravenost rozhodnout se, zda a komu mám zavolat, nebo čí telefonát mohu vždy a za každých okolností „zvednout“, vytváří obrovský stres, člověk ztrácí soukromí, čas pro jiné, mnohem důležitější povinnosti či práci a přichází o klid…

Díky moderním mobilním telefonům se ale ocitáme mnohem častěji v módu „multitasking“: děláme najednou několik věcí - fotografujeme, fotky ihned někomu přeposíláme, na uši si nasazujeme sluchátka, jako bychom byli v nějakém nahrávacím studiu, posloucháme hudbu či mluvené slovo. Mnozí pak zapomínají, že tyto „vedlejší“ vymoženosti mobilů odvádějí pozornost, snižují schopnost vnímat a že v důsledku toho pak ohrožují život svůj i životy jiných lidí. 

Ve Vídni jsem byl svědkem dvou dopravních nehod: Na přechodu pro chodce srazilo auto mladou dívku, která si v důsledku naprosté koncentrace na hudbu ve sluchátkách nevšimla, že přechází na červenou, a vběhla pod auto. Naštěstí byl řidič natolik duchapřítomný, že těsně před střetem s dívkou stačil prudce zabrzdit a náraz ztlumit. Děvče sice spadlo na zem a totálně se vyděsilo a pochroumalo, ale přežilo. 

Druhou historku mi nedávno vyprávěl kamarád: Vezl se v tramvaji blízko hlavního nádraží, kde normálně jezdí tramvaje pomalu, protože jsou tam zároveň autobusové zastávky a mnoho lidi přechází z jedné strany na druhou. Z autobusu, který poblíž kolejí tramvaje zastavil, vystoupil mladý muž s mobilem v ruce a sluchátky na uších. Vydal se napříč směrem dopředu, aniž by se nejdřív rozhlédl. Šel přes koleje. Řidič tramvaje začal okamžitě prudce brzdit a troubit, kluk ale vůbec nereagoval. Poskakoval si v rytmu hudby, kterou měl očividně puštěnou na plné pecky. Došlo k brutálnímu střetu, který mladík nepřežil. Ve vyprávění podobných nehod bych mohl pokračovat donekonečna. Často totiž o nich informují rakouské deníky. Ne proto, aby lidi strašily, ale aby je přiměly se zamyslet, jak nebezpečné může být nekontrolované používání mobilů ve veřejném prostoru….

Ty nápisy v Zakopaném upozorňující na potenciální nebezpečí mobilů v dopravním systému svědčí o tom, že se jedná o celosvětový problém. Jsou také projevem snahy o výchovu občanů. 

Druhý svůj pozitivní postřeh jsem zaznamenal v kostele. Jako věřící člověk pravidelně navštěvuji bohoslužby, a to bez ohledu na to, jestli jsem „doma“, anebo někde jinde. Naopak, když se ocitnu někde v cizině, vlastně kdekoliv na světě, přitahují mne tamní kostely a bohoslužby ještě více, protože dostanu možnost vnímat, jak se tamní věřící chovají. Během svého týdenního pobytu v Zakopaném jsem navštívil bohoslužby několikrát. Už jen vidět, jak jsou ty kostely plné, stojí za to. Bohoslužeb se zúčastňuje i ve všední dny neporovnatelně víc lidí, než jsme tomu zvyklí v Čechách či na Slovensku. Ale o tom teď mluvit nechci, neboť je všeobecně známé, že katolicismus je v Polsku snad nejsilnější ze všech evropských zemí. Zaujal mne zcela jiný fakt: Při úkonu usmíření - podávání rukou - se lidé stojící či sedící vedle sebe na sebe podívali, někteří se pousmáli, uklonili, dali ruce na hruď nebo dlaně složili, anebo, když byli od sebe dál, jeden druhému zamávali. Ruce si ale nepodávali. Přitom přísná protikovidová nařízení byla díkybohu již všude zrušena. Víme, že v některých zemích byla velice přísná, v jiných trochu benevolentnější. Polsko se řadí spíše mezi ty druhé. Přesto ale v této tak silně katolické zemi převládl názor, že zvláště tam, kde je na jednom místě hodně lidí, by se alespoň minimální prevence infekcí měla dodržovat. A to mne v tom nabitém polském kostele velmi překvapilo. Jako bývalý dlouholetý pracovník ve zdravotnictví, mající za sebou hlavně zkušenosti z posledních tří let těch nejpřísnějších protikovidových opatření, jsem zřejmě vůči totálnímu rozvolnění mnohem kritičtější než většina obyvatel, kteří ve zdravotnictví nepracují. Proto si myslím, že přátelství či blízkost jinému člověku na ulici či v kostele nemusím za každou cenu prokazovat tím, že ho obejmu nebo mu alespoň podám ruku. Můžu to udělat na způsob Asiatů, a také budhistických mnichů, kteří se mírně ukloní, pohlédnou jeden druhému upřímně do očí a také se trochu pousmějí. A pro zavedení tohoto druhu prokazování přátelství v kostelích, jakož i důslednější upozorňování na nebezpečí mobilů ve veřejném dopravním prostoru, bych podle svých letošních postřehů z Polska byl i v České republice.

Děkuji za porozumění.