Pamatuji si, že když jsem byl malý kluk, tak mě rodiče, ale i lidé z našeho širokého příbuzenstva, tedy některé tety a strýcové (mnohé z nich jsem měl velice rád, a přestože již dávno nežijí, stále na ně s láskou vzpomínám), nabádali, abych byl opatrný s kritikou minulých událostí, ale i s kritizováním jiných lidí, protože mnohé se navenek jeví jednoznačné, ovšem do podstaty nevidíme, neznáme spoustu detailů, různé souvislosti apod. A taky jsem často slyšel, že lidé kritikou jiných kamuflují svoje vlastní chyby, které nezvládají, u jiných jim ale vadí.
Tyto myšlenky mne v poslední době napadají stále častěji v souvislosti se všudypřítomnou kritikou katolické církve. Stalo se téměř módou kritizovat církev za všechno možné, hlavně za pokrytectví, že „jiným vodu káže, a přitom sama víno pije“. Tvrzení „jsem rád, že jsem s církví skoncoval“, nebo „po tolika letech jsem už konečně z církve vystoupil“, případně „musíme teď konečně napravovat zlo, které dogma a praxe církve po staletí napáchaly“ jsou dnes běžná. Stačí si zapnout rádio, kde diskutují o nějakém problému psychologové, odborníci z oblasti práva, morálky, sociologie apod…
Nedávná rozhlasová debata na téma Když se odstěhují děti mne, mírně řečeno, nadzvedla ze židle. Jednalo se v ní o problematiku opuštění rodinného hnízda – o samotě rodičů, kteří byli zvyklí mít doma děti a najednou osaměli, nebo o opačné situaci, když se děti z různých důvodů vystěhovat nemíní, z rodičovského obydlí se tak stane „mama hotel“, takže rodiče, (často jen matka – „samovychovatelka“ pečují mnohdy o své již dávno dospělé děti).
Dvě diskutující, Theresia Kosicek, psycholožka a psychoterapeutka, a Doris Knecht, sloupkařka a autorka nedávno vyšlého románu Kompletní seznam všech věcí, na které jsem zapomněla (Eine vollständige Liste aller Dinge, die ich vergessen habe) si během diskuse pod vedením moderátora nebo v odpovědi na příspěvky telefonujících lidí několikrát „zgustly“ na někdejších normách církve. Ty prý jsou již bohudíky (ale tento výraz nepoužily) dávno pryč. Církev podle nich po staletí redukovala poslání ženy jen na mateřství – ženy se mají obětovat dětem a rodině. To však již prý přestalo platit: obě dámy operovaly pojmy jako „svobodná bytost“, „naprostá rovnost role ženy a role muže“, a heslem „ženy mají nárok na svůj vlastní život a libovolnou náplň, pro kterou se rozhodnou...“
Autorka, která ve zmíněné knize používá ich formu, se rozhodne pro radikální krok, rozetne spolužití s dětmi a přestěhuje se do malého bytu, ve kterém kdysi sama jako studentka bydlela…
Ano, všichni víme, že církev má taky „máslo na hlavě“, podobně jako každá jiná instituce. Nedávné a nově zveřejňované sexuální skandály a zneužívání dětí duchovními katolické církve je bezprecedentní a ničím neomluvitelné zlo. To, co nejvíce pohoršuje, je úmyslné tutlání tohoto jevu. Když vyšlo najevo, že za toto „zametání pod koberec“ byl spoluzodpovědný i papež Jan Pavel II., který o tom věděl, ale nechtěl nic řešit, je také fatální skandál. O to tragičtější, že mocná a nacionalisticky orientovaná polská církev si prosadila jeho svatořečení. A že k tomuto úkonu svolil papež Benedikt XVI. (jinak brilantní intelektuál a racionálně smýšlející Joseph Ratzinger), a raději polské hierarchii ustoupil, než aby narušil základy jednoty uvnitř církve, vyvolává v člověku dnešní doby, který se chce řídit principy demokracie, jen nepochopení, a dokonce odpor vůči církvi. Ale o tom teď mluvit nechci.
Je všeobecně známo, že neexistuje žádná instituce na světě, ani politická partaj, která by dokázala trvale se vyhnout skandálům, někdy větším, jindy menším. Vždyť politici kvůli skandálům odstupují. Ani to nejmenší společenství, rodina, není vůči skandálům imunní. Dokonce si dovolím tvrdit, že zneužívání dětí bývá právě v rodině dokonale ututláno. Často se dočítáme, že až „náhodné“ tragédie či psychoterapeutická sezení s dospívajícími dětmi je v celé nahotě odhalí. Alespoň v tomto bodě bych pochválil katolickou církev za to, jaký pokrok v odhalování těchto skandálů ve snaze jim předejít udělala! V tom by mohla jít opravdu příkladem všem jiným institucím. Ale to hlavní, co bych chtěl říct, je skryto v přísloví formulovaném německy jako „Die Kirche im Dorf lassen“, neboli volně česky „Nevylévat vaničku i s dítětem“, anebo evangelijními slovy Ježíše „nechat růst pšenici i s koukolem a teprve až při žních je oddělit.“ S lidmi, kteří mají potřebu se navenek chlubit tím, že již s církví skoncovali, vystoupili z ní apod., se nechci a ani nebudu přít. Je to jejich rozhodnutí, nemám problém ho akceptovat. Pokud by vůbec byli ochotní naslouchat, jednu otázku bych jim ale přece jen položil, protože mne to bytostně zajímá: Co jim dává či dávalo v životě sílu, co je motivovalo, co je vnitřně naplňovalo a vytvořilo v nich trvalou vyrovnanost se vším, smutným i veselým, a hlavně, co je vybízelo žít tak, aby měl jejich život smysl, aby měli pocit, že duchovně rostou, že se stávají ze dne na den lepšími lidmi.
Je všeobecně známo, že už od počátku existence lidstva vznikaly záznamy o tom, že člověk byl vždy – podle úrovně svého myšlení nábožensky založený, což dokládají nalezené vykopávky, primitivní kresby v jeskyních, mozaiky... Křesťanství je zde již dva tisíce let. Celá Evropa se dnes chlubí kulturou a uměním, které bylo křesťanstvím ovlivněno a inspirováno. Řády a jejich funkce teď vynechám, ale připomenu fakt, kdy některé věty z Bible, hlavně z Evangelia, motivovaly a dávaly sílu k životu v těžkých chvílích života bezpočtu lidských bytostí. Všichni víme, že k přežití potřebujeme nejen materiální, ale i duchovní potravu. Rozum nás učí vnímat věci racionálně, pochopit je, akceptovat, ale je rozum všechno?
Nepotřebujeme snad k životu i pořádnou dávku empatie, kus srdce, umět se chovat, konat dobré skutky – kvůli samé podstatě věcí a také kvůli svému vlastnímu srdci – konat je nezištně, zadarmo, z čistého vnitřního přesvědčení, pro dobro jiných, ale hlavně pro dobro své duše? A kde jinde, než v rodině se naučíme konat tyto skutky nezištnosti – uvnitř harmonických vztahů, díky láskyplnému a obětavému chování matky? Můžeme si vyposlechnout dobré rady od jiných lidí, známých, přátel, v kostele, ale to není ono. Teprve až je zažijeme na vlastní kůži od někoho konkrétního, kdo nás nezištně miluje, nezištně se obětuje, něco nám nezištně daruje, nezištně nám odpustí, bez ohledu na to, jakého přestupku jsme se dopustili, teprve v těchto okamžicích se do našeho nitra a vědomí dostává cosi, co se nikde nedá ani koupit ani naučit.
Moderní doba, moderní psychologie... Někdy mám z toho slova „moderní“ strach. Jako by vše minulé, to, čím si prošly generace lidí před námi, bylo zastaralé, špatné... Chudáci naši předkové, kteří byli nuceni žít v takové ignoranci, v takové nelidskosti!
Na závěr ještě jednou opakuji: Nic na světě není dokonalé. Nejrůznějšími nešvary trpí všechny společnosti, instituce, společenství, jakékoliv sebemenší seskupení lidí. Ale jestli existuje něco, jakési jádro, jakési semínko, které v nás může způsobit růst dobrého, něco, z čeho můžu žít celý život nejen já, ale i mí potomci a jejich potomci a jestli z toho jádra, z toho semínka čerpaly sílu generace před námi, měli bychom být vděčni. Paušalizování, házení všeho do jednoho pytle není žádným uměním. Umění je vybrat si to dobré. Dokážeme-li to, teprve tehdy opravdu rosteme a stáváme se vnitřně svobodnými.
Peter Žaloudek, Vídeň, 15. srpna 2023