Teddy Podgorski, in memoriam

„Nechci být sentimentální, ale upřímně řečeno, když je k tomu člověk disponovaný, tak se pořád ptá po smyslu života. O tom je spousta traktátů. Myslím, že jsem teď ten smysl našel. Pečuji o mou manželku, která trpí Parkinsonovou nemocí. Až na malé výjimky, když musím někam odejít, něco zařídit, jsem neustále u ní, den a noc, protože mne potřebuje. A kdybych v mém životě nekonal nic jiného než toto, tak to smysl dává víc než dost…“

Tato slova na mne zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Slyšel jsem je minulou neděli (17. března) v rádiu, které reprízovalo rozhovor s Teddym Podgorskim, který den předtím zemřel ve věku 88 let. Rakouský rozhlas si v té relaci vzpomněl na velikou mediální osobnost, se kterou tento rozhovor odvysílal v roce 2020 u příležitosti jeho tehdejších 85 let (18. července 2020).

Teddy Podgorski ovlivnil historii Rakouska po druhé světové válce tak, jako málokdo jiný. Pionýr rakouského rozhlasu i televize, herec, režisér, autor mnoha publikací. Ve svých 18 letech začal jako redaktor a moderátor v tehdy ještě americké poválečné zóně Rakouska v rozhlasovém vysílání „Rot-Weiss-Rot“ - Červená-Bílá-Červená (což jsou barvy rakouské vlajky) a o dva roky později přešel do již nově založeného rakouského rozhlasu. V celé jeho mediální činnosti měl zásadu být bezpartijním člověkem, protože jeho představou bylo, aby média byla nadstranická, co nejvíce objektivní a tím i seriózní. Mnohé z jeho iniciativ a vynálezů názvů relací trvají dodnes, i když je vymyslel, či navrhl koncem padesátých a během šedesátých let minulého století. Ti lidé, kteří bydleli za komunismu v Bratislavě nebo v blízkosti Bratislavy a měli tak možnost naladit na svém přijímači rakouské rozhlasové či televizní stanice, jako jsem to před svou emigrací dělával i já, si přes možné perzekuce estébáckého režimu s nadšením chytali jak rozhlasové pořady, tak televizní diskuse, kde se pak dozvídali informace ze světa, o kterých se v komunistickém Československu buď neinformovalo, anebo se informovalo zcela zkresleně a lživě, ve smyslu tehdejší všudypřítomné normalizační doktríny. „Zeit im Bild“ - hlavní zpravodajské vysílání, „Panorama“, „Jolly Joker“, „Universum“, „Seitenblicke“, „Heimat, fremde Heimat“ - to jsou názvy dnes již historických, stále přetrvávajících, legendárních vysílacích pořadů, které zná nejen každý Rakušan, ale i pozdější, postkomunističtí-pracovní přistěhovalci do Rakouska.  Teddy Podgorski zažil tolik, jako málokdo za svůj pracovní život. Byl to uznávaný inovativní Medienmacher, aktivně činný ve všech možných odvětvích žurnalismu.

Toto všechno jsem jako člověk žijící většinu svého života v Rakousku a zajímající se o dění ve světě a všeobecnou politiku o Teddym Podgorském věděl. Už jen za toto jsem si ho vždy vážil. Ale přiznám se, že slova o nalezení smyslu života ve službě nemocné manželce mě příjemně překvapila. Na předcházející otázku moderátora, jestli po tolika letech nepostrádá práci v ORF, anebo si na něco s láskou vzpomíná, řekl, že nemá žádné citové vzpomínky, že se snažil dělat práci poctivě a záleželo mu na dobrých mezilidských vztazích, ale že nemůže říct, že ORF miloval, tak jako ani nemůže říct, že miluje třeba zdravotní pojišťovnu. Práci bral jako určitou náplň života. Že ji dělal dobře, to již dnes dostatečně zhodnotila rakouská společnost. Ale říct ve věku 85, na sklonku života, kdybych nic jiného v živote nedělal, ale mohl jsem 24 hodin denně pečovat o mou manželku, tak ten život stál za to – tomu říkám síla.

Člověk se často vrací ve svých myšlenkách do minulosti, vzpomíná na to či ono, vrací se k dobrým a světlým okamžikům, posteskne si nad událostmi smutnými či nepříjemnými. Ty se snaží většinou vytěsňovat, netrápit se jimi, ale ne vždy je to možné. I zvířata mají určitou paměť, a na místa kde byli v ohrožení života, se již buď nevrací, anebo jsou opatrnější. Rekapitulace, určité přehodnocování, hledání vyšších hodnot, uvědomování si že zdolávání překážek a krizí je výzva k růstu a zrání v lepší bytost – toť výsada člověka.

Teddy Podgorski si na sklonku života uvědomil, že jsou některé hodnoty, které se nedají zaplatit ani penězi, ani slávou. 

To jeho vyprávění o životě s archivními ukázkami jeho kariéry z dávné minulosti až po samý konec života mi připomnělo, co nás kdysi dávno, když jsem byl ještě malý kluk, učili v hodinách náboženství. Že totiž na konci života, až se dostavíme před Boží soud, bude nám promítnutý film našeho života se vším dobrým i zlým, co jsme kdy udělali… Můžeme se nad tím pousmát, mávnout rukou, že je to hloupost, že po smrti přece nic neexistuje... 

Profesionálně a naprosto perfektně zpracovaný dlouhý pořad o kariérním životě Teddyho Podgorského, s použitím sestřihů ukázek z různých časových období jeho moderování či krátkých žurnalistických vstupů, mi přišel opravdu jako ten dlouhý celoživotní film. V tomto případě reálný, protože celý život pracoval u rozhlasu a televize a o všem, co kdy dělal, existují archivní záznamy. Drtivá většina z nás takové štěstí nemá. Žádné filmy či magnetofonové pásky ani o mně, ani o většině z nás neexistují.

Nebo snad ano?

Peter Žaloudek, Vídeň, 18. března 2024