Dědictví otců

Maminka pocházela ze šesti sourozenců, šesti děvčat. Její tatínek, podobně jako tisíce jiných, musel narukovat do I. světové války. V průběhu války byl raněn a převezen na léčení do vojenské nemocnice v Krakově. Poté dostala babička strohé, tragické oznámení, že na následky svého zranění zemřel.

Přestože by babička ráda dědečka v nemocnici navštívila, nebo se zúčastnila jeho pohřbu, v této válečné době to bylo takřka nemyslitelné. Navíc děti byly malé, mamince bylo v té době 10 roků a rodina finančními prostředky nijak neoplývala. Doufala, že se jednou alespoň podívá na dědečkův hrob.

Po válce přišla hubená poválečná léta, pak celosvětová krize, II. světová válka, opět chudá léta, totalita, zhoršené zdraví a nakonec smrt. Na hrob svého manžela se proto nikdy nepodívala. Do Krakova se nedostala ani žádná z jejich dcer.

Pokusili jsme se proto s manželkou babiččino přání částečně splnit, dědečkův hrob najít, a poklonit se jeho památce. V oblasti, kterou jsme projížděli, se nachází řada historických míst, a proto jsme se rozhodli některé z nich navštívit.

Svoji cestu jsme začali v králické oblasti. Ubytovali jsme se v Poutním domě, který podle svého názvu sloužil v minulosti k ubytování poutníků. V době totality zde byli internováni "neposlušní" kněží a řeholníci, dnes slouží opět svému účelu. Hned vedle něj stojí obnovený klášter, který je z části přístupný veřejnosti. Uvnitř je nádherný kostel a je možné si prohlédnout kopii schodů, po nichž musel jít Ježíš Kristus k Pilátovi.

Jako správní Moravané jsme navštívili nedaleký Kralický Sněžník, pod nímž pramení řeka Morava. Od posledního parkoviště na něj vede překrásným údolím Moravy poměrně pěkná, ale 9 km dlouhá cesta. Morava je v těchto místech dravou bystřinou s průzračně čistou vodou. I když je cesta poměrně fyzicky namáhavá, kouzelné prostředí a krásné výhledy do okolí za to stojí.

Kolem města Králíky byla před II. světovou válkou vybudována řada opevnění proti očekávanému útoku hitlerovského Německa. Nejbližší a nejzachovalejší je zpřístupněna tzv. tvrz "Bouda". Jedná se skutečně o sofistikované technické dílo, se kterým by neměli tehdejší útočníci snadnou práci. Do tvrze se vstupuje, nebo lépe vjíždí, na týlní straně horského hřebenu. Odtud vede tunel až na jeho protější stranu, kde je umístěna betonová střílna s výsuvnými rychlopalnými kanóny, zaměřenými na předpokládaný směr útoku. Osádku tvrze tvořilo 300 vojáků s veškerým zabezpečením, tj. municí, proviantem, energiemi a zdravotnickým zázemím. Tvrz byla vybudována tak, aby mohla odolávat nepříteli bez dalšího zásobování minimálně 30 dnů. Přestože venku bylo téměř 30 °C, uvnitř jsme si museli obléci teplé bundy.

Potom jsme zamířili do Čenstochové. Při cestě jsme se zastavili na nejvyšší moravské hoře Pradědu a obdivovali další špičkové technické dílo současnosti - přečerpávací elektrárnu na řece Děsné - Dlouhé Stráně. Tato elektrárna má špičkový výkon až 650 MW a zajišťuje nám dostatek elektrické energie v době její nejvyšší spotřeby.

Návštěvu "Jasné Gory" jsme naplánovali na všední den, abychom si mohli lépe prohlédnout chrám "Černé Madony" a jeho okolí. Po příjezdu do Čenstochové bylo pro nás překvapením větší množství aut, než je v Polsku obvyklé. U chrámu jsme zjistili, že se v této době konala mše sv. pod širým nebem. Chrám byl zcela zaplněn a prostranství před vysutým kněžištěm bylo rovněž plné poutníků. Na první pohled nám bylo zcela jasné, jak si Poláci své Madony váží.

Z cesty do Krakova jsme odbočili do Osvětimi, dalšího pamětihodného místa. Po průchodu hlavní branou bývalého koncentračního tábora s původním nápisem "Arbeit macht frei" na nás padla tíseň. Uvědomili jsme si, že touto branou prošly miliony nevinných lidí, kteří se již nikdy nevrátili. Přestože jsme neměli času nazbyt, poslechli jsme si průvodce, jak jedné z výprav říká, že vězňové, kteří sem přijeli, byli vítáni některými "esesáky" slovy - "odtud se vychází pouze tudy" a ukázali jim komín krematoria.

Po tomto zážitku nás přešla chuť i na večeři. Přespali jsme v blízkém kempu, kam doléhaly zvuky večerních motliteb za umučené.

Ráno jsme přijeli do cíle naší cesty Krakova. Náhodně jsme zaparkovali u kostela sv. Stanislava, patrona Polska. Odtud vedla naučná stezka na hrad Vavel. Chtěl bych připomenout, že Krakov býval královským městem, hrad či pevnost Vavel sídlem panovníků. Je vybudován na skále nad řekou Vislou a oba nás napadlo srovnání s naším Pražským hradem nad Vltavou.

Odtud jsme šli hledat vojenský hřbitov. Nebylo to lehké. Nejprve jsme byli nasměrováni k ústřednímu hřbitovu. Tam jsme se dozvěděli, že

sestává ze dvou částí, civilní a vojenské, které odděluje silnice. Ta vojenská má několik sektorů, kde jsou pochováni zvlášť vojáci jednotlivých národností a válečných období. Naleznete zde sektory z I. a II. světové války, které jsou dále rozděleny podle národností na části polské, ruské, německé a další. Zatímco padlí z II. světové války jsou poměrně přesně archivováni, s těmi z I. světové války je to horší. Jména na betonových, kamenných či železných křížích jsou již málo, nebo vůbec nejsou čitelná a podobně to je i s archivem.

Po usilovném hledání jsme jméno Jana Kříže, našeho dědečka, nenalezli. Správce hřbitova nám sdělil, že je pochován ve společném hrobě, na němž byly stovky bezejmenných křížů, jak je vidět na obrázku, pod nimiž odpočívají tisíce padlých vojáků. Zapálili jsme jemu i ostatním bezejmenným svíčku a pomodlili se za něho i za ty, kteří zde odpočívají.

Přesto, že jsme hrob našeho dědečka nenalezli, bylo nám alespoň útěchou, že víme, kde je pochován. Bylo nám smutno z toho, že existují milióny lidí, kteří ani nevědí, zda jejich blízcí padli, byli umučeni nebo popraveni a zda vůbec jsou pochováni.

11. 11. v 11 hodin jsme si připomněli 90. výročí ukončení I. světové války. Dnes jsme svědky celosvětové finanční krize, jejíž ekonomické propady je možné srovnat s hospodářskými ztrátami způsobenými různými válkami. Obě události nám v plné vážnosti připomínají, co vlastně znamenají slova "dědictví otců" v tom dobrém i zlém. Při vzpomínce na technická díla, která nám mají usnadnit život, či nás chránit před zlem a násilím, stojí na druhé straně miliony zmařených lidských životů a obrovské materiální škody, a to kvůli lidské pýše, nenávisti, marnivosti, nevraživosti, závisti, prospěchářství, tunelování, rozevírání "nůžek" mezi chudými a bohatými, náboženské a rasové nesnášenlivosti a řady dalších křivd. Bohužel, také naší lhostejností jim vytváříme i my svým chováním zbytečně velký prostor. Je proto nutné i tuto stránku "dědictví" si dnes, ale i v budoucnu, neustále připomínat, aby uvedené neduhy nemohly přerůst až do krvavých, nekontrolovatelných konfrontací, jak se to děje nejen v různých částech světa, ale v mnoha případech i u nás.