Luděk Polanský

Hodiny na věž říčanského kostela byly umístěny zřejmě již dávno před první světovou válkou. V jakém stavu byly a jak přesně ukazovaly čas, již dnes pochopitelně nevíme. Musely ale celá léta dobře sloužit – ukazovaly totiž čas, kterým se lidé ve vesnici řídili. Nic jiného totiž neměli. Rádio nebylo a hodinky obyčejní lidé také neměli.

Až do roku 1945 se musely hodiny denně ručně natahovat a seřizovat. Ten, kdo tuto práci vykonával, musel vždy vyšlapat 62 schodů k hodinám a ještě 10 schodů ke zvonům, které se také obsluhovaly ručně.

Když jsem jako šestiletý začal v říčanském kostele ministrovat, byla válka, kterou jsme my děti, na rozdíl od našich rodičů, moc nevnímaly. Pro nás to bylo spojeno hlavně s povinnou výukou němčiny. V první a druhé třídě jsme z toho měly dost zamotanou hlavu. Když jsem chtěl ministrovat, musel jsem se ještě učit modlit a odpovídat u oltáře latinsky. To byla nutnost, poněvadž se tehdy mše sv. sloužily pouze latinsky. Dlouho jsem potom vzpomínal na toto „učení – mučení“.

20. září jsme navštívili v rámci setkání farníků rosického děkanství farnost v Dolních Kounicích. Setkání, velice dobře připravené místními farníky, bylo pro nás velikým poučením.

Začalo prohlídkou kláštera Rosa coeli (Růže nebeská), který zanikl již v 16. století a je dnes pouze ruinou, ale ve své době to byla jistě jedinečná stavba. Po prohlídce jsme se zúčastnili přednášky z historie Dolních Kounic i samotného kláštera. Druhá přednáška se týkala setkání mladých v Austrálii.