Arne Linka

Zpíval bych o jaru,
však nemám nazbyt slzy,
proto můj podzime,
jsem potkal tě tak brzy.

Dej Bože, abych až budu umírat, mohl říci: toužil jsem po kráse po celý svůj život
a přiblížil jsem se jí, jak jen mi bylo možné.
Nepromarnil jsem svých hřiven a rozdal jsem lidem radost.
Děkuji Ti, Pane, za toto výsostné štěstí.

Jen zábleskem mi zasvitlo štěstí.
V propasti a tmách
se plahočím
bez práce, bez plodů, bez průsmyku světla.

Co dělat, ptám se.
Co dělat, nevím.
Co dělat, nikdo mi neodpoví.

V bázni,
přistřižen za živa,
pohřížen v úzkost,
namočen do temna,
hledím
střízlivý k nepoznání.
A bojím se.

Co chcete mi poradit.
Co dělat.
Nevím.

Padám do bezhvězdna.

Je sladko snít
navečer,
když se stmívá

Hvězdy
tajemné jak panny
spanilé
v můj zrak se vrývají

Ty hledíš k obloze,
která je modrošedá
a sníš

Díváš se
a cítíš
že nejsi sám

Obloha mlčí,
však vlídně se dívá
Ty ač jej nevidíš,
cítíš,
že blízko je Bůh…