Na dně každého štěstí bývá stesk

Jen zábleskem mi zasvitlo štěstí.
V propasti a tmách
se plahočím
bez práce, bez plodů, bez průsmyku světla.

Co dělat, ptám se.
Co dělat, nevím.
Co dělat, nikdo mi neodpoví.

V bázni,
přistřižen za živa,
pohřížen v úzkost,
namočen do temna,
hledím
střízlivý k nepoznání.
A bojím se.

Co chcete mi poradit.
Co dělat.
Nevím.

Padám do bezhvězdna.

Říká se, že umění se probouzí k životu v nejplnějším významu toho slova až tehdy, kdy jsme zbaveni takřka vší naděje, kdy mnohoslibná krása světa se rozplývá před našima očima v bezzubá ústa zející prázdnoty a kdy už nečekáme než milosrdnou smrtící ránu, která by nás vyvedla z údolí naší velké bolesti...

Velký Bože, jak málo jsem vykonal na tomto světě, jak špatně jsem věřil, ale věřil jsem v Tebe neustále, denně, v každé vteřině. Nepostřehl jsem Tvého hlasu, jen výmluvné mlčení odpovídalo mým ostýchavým dotazům, ale často jsem Tě volal, jsa slabý, prosil. Vyslyšels mne mnohokrát. Ó, vyslyš prosbu mou i nadále a vyveď mne ze síní smutku a beztvaré tmy, v nichž se nacházím.

Je sladko snít navečer,
když se stmívá.
Hvězdy tajemné
jak panny spanilé
v můj zrak se vrývají.

Ty hledíš k obloze,
která je modrošedá,
a sníš.
Díváš se a cítíš,
že nejsi sám.

Obloha mlčí,
však vlídně se dívá.
Ty, ač Jej nevidíš, cítíš,
že blízko je Bůh.

Převzato z knihy Světlo a stín, Mlada Akubžanová str. 117 (vyšlo v r. 2021)