Jak jsem znal P. Josefa Olejníka

Jak jsem ho znal - živé osobní vzpomínky na doc. Mgr. P. Josefa Olejníka

S P. Olejníkem jsem se setkal poprvé v Andělské Hoře. Nebyla to náhoda, ale o setkání se postaral jiný kněz P. Jan Veselka. Oba kněží se dobře znali z bohoslovecké fakulty z Litoměřic. Oba z ní museli po únoru 1948 odejít. P. Olejník dostal místo na odlehlém místě v opuštěné faře, kde farníci byli samí přistěhovalci. Sám o tom výstižně říkával, že Andělská Hora je čertovo hnízdo. Měl tam těžké postavení. Kostel bez elektrického proudu, jednou plný romských dětí, podruhé zcela prázdný. Neznámé ženy chodily na faru s prosbami o peníze pro děti, jejichž otcové je stačili utratit. Občas ho někdo v noci vyvolal k fiktivnímu umírajícímu člověku a mezi roztroušenými domky mu náhle ve tmě zmizel a on jen slyšel hluk a smích z hospody a nevěděl, zda šlo o krutý, nemístný žert, nebo škodolibost nepřátelsky naladěných lidí, kteří se za ním rozběhli. Znal velice dobře svoje okolí a díky své tělesné kondici stačil utéci. V jeho situacích mu byla oporou jeho naprostá důvěra v Boží ochranu a pomoc, ale i to, že měl na faře svou rodnou sestru Mařenku, jak jí říkal nejen P. Olejník, ale všichni, kdo ji znali. Bývalá učitelka byla s ním trvale až do své smrti ještě v Olomouci. Jelikož tam neměl dostatek činnosti kněžské, věnoval se plně duchovní hudbě.

P. Olejník po vysvěcení vystudoval v Římě ještě dva hudební obory, skladbu a gregoriánský chorál, které pak vyučoval naše bohoslovce. Měl z bohoslovců i velmi dobrý sbor, se kterým však odmítl vystoupit na schůzi mírového sdružení Pacem in terris, aby mladým adeptům kněžství dal najevo, že jde o bludnou cestu. Byl za toto gesto vyloučen. P. Veselka, jako spirituál semináře, po vyloučení nedosáhl ani státního souhlasu a po kratší internaci pracoval jako závozník a bydlel místo na faře v bytě s rodinou svého bratra prof. Josefa Veselky, dirigenta mužského akademického sboru MORAVAN.

V tomto sdružení jsem s P. Janem zpíval, dokonce ve stejném hlase vedle něho. Studoval jsem v té době na konzervatoři a hrával v kostele. Proto P. Jan považoval za dobré, abychom se s P. Olejníkem vzájemně poznali. V létě asi v roce 1955 jsme tedy toto setkání uskutečnili.

Měl jsem právě dokončenou Liturgickou mši (na český text ordinária).

V té době se v Římě jednalo o zavedení liturgie v mateřském jazyce. P. Olejník o tom věděl. Byl překvapen, že jsem ho svým způsobem předešel, ale i on měl tehdy nyní u nás všeobecně známé a užívané Ordinárium z Andělské Hory, které nám s P. Janem předvedl ještě dlouho předtím, než se tato změna v církvi u nás uskutečnila. Strávili jsme u něho několik dní při zajímavých rozhovorech nejen na faře, ale i na pěších túrách po Jeseníkách, na kterých nám dělal P. Olejník zasvěceného průvodce. Po obnovení semináře v Olomouci, tam byl povolán i P. Olejník, aby vyučoval zpěvu. Opět musel však brzy odejít. Zůstal však nadále v bytě prelátského domu.

Tam žil se svou sestrou Mařenkou, tam sloužil denně mši sv. Odtud vyjížděl na místa, kde ho pozvali, aby nacvičoval svoje ordinárium z Andělské, ale i svoje Responsoriální žalmy a jiné skladby pro liturgické potřeby, které stále rozmnožoval o nové. Zval mne, abych za ním přišel, kdykoliv navštívím Olomouc. Stávalo se tak často. Vždy také chtěl, abych byl na jeho domácí mši sv. Ačkoliv doma často jen se mnou a Mařenkou, vždy se na mši sv. pečlivě připravoval. Prostřený stůl se svící a křížem, ornát v příslušné barvě a homilii jako o svátku v plném kostele. Čtení a zpěv na můj vlastní nápěv svěřil vždy mně. Říkával, že mši sv. neslouží jen kněz, ale všichni zúčastnění věřící. Několikrát při takové domácí mši sv. byla přítomná celá moje rodina. Pro onemocnění rodiny jeho brněnských přátel přijal se svou sestrou nabídku k přenocování u nás. Při ranní mši sv. v ostrovačickém kostele ho potěšila znalost jeho ordinária v naší farnost. Když se v olomouckém divadle připravovala premiéra mého baletu, chodil jsem po zkouškách v divadle na jeho domácí mši sv. Vždy pak projevil zájem, jak proběhla zkouška, a radil mi, abych se v té věci obracel o pomoc andělů strážných všech zúčastněných a měl radost z dobrých výsledků. Nakonec projevil zájem jít se sestrou Mařenkou na premiéru. Přišli a já jsem nepochyboval, že P. Olejník, jak měl ve zvyku požehnat všem účinkujícím, aby jejich snaha měla očekávaný výsledek.

Mne podaroval lekcionáři na všechny dny v roce a vyzýval, abych komponoval žalmy a nové další duchovní písně a liturgickou hudbu, která podle jeho slov musí být bohatá a rozmanitá, aby se věřícím opakování stejných nápěvu nestala mechanickým stereotypem, ale byla pokaždé novým živým, plně uvědomělým prožitkem. Říkával: ?Mše svatá je největší událostí ve vesmíru!". V tomto svém přesvědčení ji sloužil. Jeho opravdová zbožnost byla zjevná každému, s kterým se potkal. Nikoho nepropustil bez požehnání, dokonce i telefonem posílal požehnání celé rodině i její práci. Bral každého komplexně. Radil v oblasti duchovní, hudební, zdravotní i praktické. Šíře jeho vědomostí a znalost jazyků byla obdivuhodná. Obecného uznání, titulů dávno mu příslušejících, vděčnosti za jeho hudební přínos a hlavně za jeho osobní příklad statečnosti a nekompromisního postoje v době totality se dočkal až v posledních letech. Neúnavná pracovitost mu vydržela až do 95 let.