Očekávání

Děťátko se má narodit za několik měsíců a snad nejčastější otázky, které od okolí slyším, jsou: "Už víte, co to bude? A chtěli byste chlapečka nebo holčičku?" Odpovídám, že budeme mít překvapení a zkouším se vžít do pocitů miminka.

Jak se asi cítí duše dítěte, když očekávám, že bude podle mých představ? Jak bude prožívat dobu před narozením s vyhlídkou, že první dojem, který na světě zanechá, by mohlo být zklamání rodičů? A co teprve, jestli si každý rodič přeje něco jiného. Napadá mne, že je to vůči dítěti dost nefér, vždyť nemůže změnit, kým je. A vůči Bohu pěkný nevděk, vždyť On ví, koho k nám má poslat a proč.

Stále něco očekávám. Od dcery, že bude ráda pomáhat v kuchyni, od syna, že se bude dobrovolně angažovat pro dobro rodiny a sám si všimne, že by bylo třeba vynést koš a přinést dříví. Od manžela očekávám, že když je mi smutno, sám přijde a pochopí a povzbudí mě. Najednou vidím, jak jsem nevděčná a sobecká, když chci, aby ostatní plnili má očekávání (a to nejlépe sami od sebe). Zpytuji svědomí: Jak často jim říkám a dávám najevo, že je miluji, jací jsou. A že pro mou lásku nemusejí vůbec nic dělat ani se měnit? Umím milovat bez podmínek?

Očekávám od sebe, že to dokážu a neselžu. Ach Bože, nauč mě přijímat s radostí a důvěrou život a milovat bez očekávání.