Jan Pavel II. oficiálně prohlášen za blahoslaveného

Formuli předepsanou k beatifikaci pronesl v neděli 1. května letošního roku na Svatopetrském náměstí v Římě papež Benedikt XVI. Týkala se jeho předchůdce Jana Pavla II. V reakci na to náměstím zaznělo mohutné „Aleluja!“, více jak milion přítomných poutníků propuklo v jásot, nad jejich hlavami se objevila záplava vlajek.

Mezi přítomnými bylo 16 vrcholných státních představitelů, například italský prezident Napolitano, polský prezident Komorovski, jeho předchůdce, známý odborový předák, Lech Walesa. Českou církev zastupovali arcibiskupové Dominik Duka a Jan Graubner a biskup František Radkovský, vládu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Přítomno bylo přes 500 poutníků z Čech a Moravy.

Média obletěla slova ministra zahraničí: „Doufám, že si český národ uvědomil, že tento veliký člověk nás měl skutečně rád a opravdu se o nás staral. Nikdy bychom neměli zapomenout na to, co pro nás udělal.“

Jan Pavel II. adresoval českému národu 21. 5. 1995 v Olomouci následující prosbu: „Dnes já, papež římské církve, jménem všech katolíků prosím za odpuštění křivd, spáchaných na nekatolících v pohnutých dějinách tohoto národa; zároveň ujišťuji, že katolická církev odpouští všechno zlé, co vytrpěly zase její děti.“ Osobní iniciativou papeže byla také jeho výzva k rehabilitaci Jana Husa.

V roce 1985 Jan Pavel II. udělil velehradské bazilice Zlatou růži. Byl prvním papežem, který navštívil Českou republiku, dokonce třikrát (v letech 1990, 1995 a 1997). Z českých osobností svatořečil sv. Anežku Přemyslovnu (1989 v Římě), sv. Zdislavu z Lemberka a sv. Jana Sarkandera (1995 v Olomouci). Za blahoslavenou prohlásil bl. Marii Restitutu (1998 ve Vídni). 

Narodil se jako Karol Wojtyła 18. 5. 1920 ve Wadowicích v Polsku, zemřel 2. 4. 2005 ve Vatikánu. Když byl 16. října 1978 zvolen papežem, první slova, kterými se obrátil z lodžie chrámu sv. Petra k poutníkům čekajícím na výsledek volby, byla „Nebojte se!“. Za své papežské heslo si zvolil „Totus Tuus“ (Celý Tvůj), směřující k Panně Marii, jejímž byl velkým ctitelem. Byl prvním neitalským papežem od roku 1522 a nejmladším papežem od roku 1846, jeho pontifikát byl třetí nejdelší v historii. Jako papež navštívil 129 zemí. Sehrál významnou roli v teologii a pastoraci, ale i ve světové politice. Je mu přisuzován podíl na zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě. I zlepšení vztahů mezi katolickou církví, judaismem a východními i anglikánskými církvemi.

Ladislav Jehlička v knize Křik koruny svatováclavské (nakladatelství TORST, 2010) bez obalu uvádí: „Ve Vatikánu otevřel okna až Jan XXIII., ale světodějnou událostí se stala teprve volba Karola Wojtyły. Tato volba není ani dosud vždy správně doceněna. Nejde jen o to, že si církev touto volbou postavila v čelo nejinteligentnějšího a nejschopnějšího kardinála, kterého měla k dispozici, význam Wojtylovy volby je především v tom, že církev přestala být italskou, eventuálně evropskou, a stala se vskutku světovou.“

Karel Schwarzenberg zásadně oceňuje také, „že jsme mohli zažít skutečně srdečně smějícího se papeže, který dokázal s každým normálně promluvit.“

Tuto skutečnost může ze svého osobního setkání s papežem Janem Pavlem II. potvrdit i náš současný pan farář Ludvík Bradáč. Na konci svých teologických studií v létě 1989 se mu podařilo ve skupině tří bohoslovců navštívit Řím a Vatikán. Tam byli papežem v aule Pavla VI. přijati při jeho generální audienci.

Postřehy z různých zdrojů shromáždil Jiří Koch