Pouť do Svaté země 20. – 27. 3. 2012

Většina čtenářů Oříku asi ví, že v letošní  předvelikonoční postní době se skupina 18 farníků z našich tří obcí, včetně otce Ludvíka Bradáče, zúčastnila poutního zájezdu do Svaté země. Prvotní podnět k jeho uskutečnění vzešel od otce Petra Hoška, faráře z Oslavan, kterému touto cestou posílám za tuto iniciativu ještě jednou své velké poděkování. Pak už se každý musel rozhodnout a přihlásit se u cestovní kanceláře sám. Nakonec nás z farností rosického děkanátu nebylo málo! Zaplnili jsme třetinu letadla společnost EL AL a po Svaté zemi jsme se pohybovali dvěma velkými autobusy!

Otec Ludvík připravil „poutního průvodce“, obsahujícího vybrané žalmy ze Starého zákona, důležitá data z dějin Izraele i hebrejskou abecedu. Uvozující Žalm 136 „ Ó Jeruzaléme, jestli kdy na tebe zapomenu, ať mi zchromne pravice; ať se mi jazyk přilepí k patru;…..“. A zrovna při nedělní mši před naším odjezdem se četlo čtení, jak se Židé za krále Kýra mohli vrátit z babylonského zajetí zpět do Země zaslíbené a zpíval se právě tento žalm. S touto duchovní posilou jsme začínali naši pouť.

Z Bratislavy jsme odlétali 20. března ve večerních hodinách. Ubytování jsme měli zajištěno v Betlémě, kam nás autobusy z letiště v Tel Avivu převezly izraelskou nocí velmi rychle, a tak jsme se nad ránem dostali do postelí.

Náplň naší pouti byla velmi bohatá. A to jak na místa, která jsme navštívili, množství informací od našich průvodců – slovenských kněží (např. otec Michael, průvodce části poutníků, ve které jsem se pohybovala, působí ve Svaté zemi již 20 let), ale hlavně pak na dojmy a pocity, které zůstávaly v každém z nás.

První den jsme měli na programu Jeruzalém (Jerušalaim). Svaté město! Město tří hlavních světových náboženství: židovství, křesťanství, islámu. Ranním probouzejícím se bazarem jsme prošli od Jafské brány k Omarově mešitě a Bazilice Božího hrobu.

Bazilika Božího hrobu, to není bazilika evropských představ. Pod jejími kopulemi se nachází kus starého Jeruzaléma. Nejsvětější místa křesťanství: Golgota – místo ukřižování Ježíše Krista, kamenná deska, na které Pána Ježíše po snětí z kříže halili do plátna, vlastní Boží hrob. V Adamově kapli, která je pod Golgotou, je možné za sklem vidět skalní puklinu. V řecko-katolické části baziliky tzv. „pupek světa“ označující poloviční vzdálenost mezi Božím hrobem a Golgotou. Kaple sv. Heleny, místo, kde byly nalezeny ostatky Ježíšova kříže. Otec Michael nám vysvětlil, že relikvií – částí Ježíšova kříže je na světě tolik proto, že k nalezenému příčnému rameni byly přikládány další a další a pokud působily zázraky, byly pokládány za „pravé“. V kapli, od Božího hrobu vzdálené cca 5m, jsme slavili mši sv. Pro mne osobně to byl jeden z největších dojmů z celé pouti.

V sousedství Baziliky Božího hrobu následovala prohlídka pravoslavného kostela sv. Jakuba s krásným ikonostasem. Kostel je postaven na místě stětí sv. Jakuba, apoštola, prvního biskupa jeruzalémského, pohřbeného podle legendy ve španělském městě Santiago de Compostela. Poté jsme se vydali cestou bazarem na městské „cardo“ a židovskou čtvrtí nejprve na místo s vyhlídkou na chrámovou horu s mešitou Al-Aksa a Skalním dómem a pak ke Zdi nářků. Dotýkat se kvádrů, u kterých se modlily desítky generací Židů, to byl neskutečný pocit plný emocí. Ortodoxní Židé se dodnes u Zdi nářků při modlitbách nepřetržitě střídají a čekají na příchod svého Mesiáše. Uličkami starého města jsme se vrátili na Křížovou cestu, prošli všechna zastavení a tím jsme se vrátili opět k Bazilice Božího hrobu přes svatyně koptské církve. A protože, jak známo „Slovan všude bratry má“ a „Svět je malý a o náhody tu není nouze“, setkáváme se u Baziliky s další skupinou poutníků z Čech a Moravy pod duchovním vedením otce biskupa Pavla Posáda. A tak ještě krátká rozjímání na svatých místech a pak již autobusem zpět do hotelu v Betlémě.

Druhý den nás čekal opět Jeruzalém, ovšem tentokrát za hradbami. Ráno nás budil hotelový budík již v 5:45 hod. Po snídani jsme se autobusem přes celý Jeruzalém přesunuli do Getsemanské zahrady. Ranní vstávání přinášelo svoje ovoce – byli jsme tam první a sami. Olivovníky s kořeny starými 2000 let, pohled na jeruzalemské hradby a Zlatou bránu. V Getsemanské zahradě na úpatí Olivetské hory jsme navštívili Kostel národů (Kostel agónie) postavený nad místem, kde se podle tradice Ježíš modlil před svým zatčením. Pak Kostel Hrobu Panny Marie, kde se schází po schodech až na úroveň potoka Cedron. Jeskyně zatknutí na místech, kde Jidáš políbil Ježíše.

Autobus nás pak převezl do Betfage, kde Ježíš nasedal na oslátko, na kterém vjížděl do Jerusalema. Pak dále do kostela Pater Noster. Na stěnách modlitba Otče náš snad ve všech světových jazycích včetně esperanta. U kostela je také jeskyně, jedna z mnoha na Olivetské hoře, v jaké Ježíš Kristus se svými učedníky přebýval a učil je modlit se. A tak i my se v jeskyni tišíme a modlíme se „Otče náš“.

Z Olivetské hory scházíme pěšky trasou s výhledem na panorama Jeruzalema. Každý se snaží uchovat si v paměti ten pohled. Fotoaparáty cvakají. Dva kroky a opět se zdá pohled jiný – cvak! Židovským hřbitovem se dostáváme k bazilice Dominus Flevit. Stojí na místech, kde Pán při pohledu na Jeruzalem zaplakal nad jeho budoucím osudem. Po krátké modlitbě scházíme kolem ruského pravoslavného chrámu Marie Magdalské do údolí potoka Cedron a odtud autobusem na křesťanský Sión, k Bazilice Usnutí Panny Marie.

Baziliku spravují benediktíni a provozují také menší kavárnu, kde s povděkem v horkém poledni usedáme do klimatizované místnosti na kávu, čaj a drobné občerstvení. Následuje návštěva večeřadla, místa poslední večeře Pána Ježíše s jeho učedníky a ustanovení Eucharistie. Pokračujeme do Synagogy se symbolickým hrobem krále Davida.

Před synagogou nezvyklé srocení, hudba, tlampač, zpěv, tleskání, baldachýn s izraelskou vlajkou a pod ním mladý židovský chlapec. Obřad bar micva, uvádění chlapce mezi nábožensky dospělé muže. Radostná nálada se přenáší i na nás a tak, sice zprvu trochu nesměle, následujeme židovskou rodinu k Sionské bráně.

Nasedáme opět do autobusu a přejíždíme k izraelskému parlamentu Knessetu. Společně se fotíme u státního znaku – menory s vyobrazením židovských dějin.

Odjíždíme do Ein Karem, místa narození Jana Křtitele a Baziliky Navštívení Panny Marie a Alžběty, kde všichni společně slavíme mši svatou.

Cestou zpět máme ještě krátkou zastávku v památníku židovským obětem holocaustu a II. světové války Yad Vashem. V Památníku dětským obětem návštěvník prochází jakoby noční oblohou s tisíci hvězdami. Tento efekt je technicky vytvářen jedinou hořící svící a důmyslným systémem zrcadel. Hlas z amplionu odříkává jména, věk a zem původu dětí, které se staly obětí holocaustu. Silným emocím se asi nikdo neubránil.

Třetí den byl na programu Betlém. Otec Michael byl opravdu znalým průvodcem, a tak naše skupina byla v Bazilice Božího narození opět mezi prvními a nemuseli jsme stát dlouhou frontu k uctění místa narození Pána Ježíše. 14-cípá hvězda označuje místo narození Krista a znázorňuje 14 pokolení od Abraháma k Davidovi a 14 pokolení od Davida k Ježíši. Poklonili jsme se, zazpívali koledy a v kapli sv. Heleny jsme slavili mši svatou. Navštívili jsme také jeskyni, kde sv. Jeroným 36 let žil a překládal Písmo svaté do latiny.

Dále „novou“ Baziliku narození, Jeskyni mléka. Autobusem jsme pak odjeli na okraj Betléma, na Pole Pastýřů. Zde jsme navštívili Baziliku a vykopávky, vše ve správě františkánského řádu. Díky ranní úspoře času nás otec Michael nechal autobusem vyvézt na palestinský venkov k pevnosti Herodion. Odtud se nám naskytl krásný výhled na judskou poušť, v té době jemně modře zbarvenou kvetoucími rostlinami a na kaňon potoka Cedron, nazývaný palestinský Grand kaňon. V dálce se leskla hladina Mrtvého moře, za ní hory Jordánska. V popředí několik židovských kibuců a nových židovských osad. Z Herodionu jsme se autobusem přesunuli do muslimské části Betléma, což - při vší úctě - bylo podle nepořádku na ulicích hned poznat. Pak k tzv. Šalamounovým rybníkům, které již před více než 2000 lety zásobovaly Jeruzalém vodou. Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na novém Betlémském Karmelu, který založila Blahoslavená Miriam.

Čtvrtý den nás čekal delší přesun. Naši cestu jsme začali zastávkou v Betánii v Bazilice postavené na místě, kde stál dům sourozenců Marie, Marty a Lazara. Bazilika je vyzdobena freskami znázorňujícími výjev z Nového zákona, kdy Ježíš přichází do Betánie, dozvídá se o úmrtí Lazara a pak jej vzkřísí z hrobu. Naše mše svatá v této Bazilice byla obětována za zemřelé.

Autobusem jsme pak přes Judskou poušť, kolem obydlí beduínů, dojeli do Jericha. Jericho leží na území palestinské samosprávy. Židům, kteří do tohoto místa přišli kdysi po 40-letém strastiplném putování po poušti z Egypta jako do prvního města v Zemi zaslíbené, je dnes vstup do města pod hrozbou smrti zakázán. V Jerichu jsme se podívali na fíkovník, na kterém seděl Zacheus, aby viděl procházejícího Ježíše. Autobus nás pak ještě dovezl na okraj Jericha pod Horu pokušení, na kterou ďábel vyvedl Ježíše, a vystavoval jej pokušením. Na jejím úpatí je pravoslavný klášter Sarandarion, kde prý dnes žijí jen 3 mniši. I ve Svaté zemi jsou potíže s dorostem.

Z Jericha jsme pak pokračovali směrem na jih. Kolem silnice jsme obdivovali uměle vysazené a udržované palmové háje. Navštívili jsme památník a vykopávky v Qumranu, kde žila komunita esejců, kteří opisovali Starý zákon a kde byly po II. světové válce objeveny nejstarší svitky.

A to už jsme byli na březích Mrtvého moře. Voda v moři ustupuje, břehy jsou pokryté bílou vykrystalizovanou solí, barva vody od zelenavé po tmavě modrou. Pokračovali jsme stále více jižně k pevnosti Massada. Po Herodionu byla další Herodovou pevností, později sloužila jako útočiště židovských povstalců proti Římanům. Na vrchol hory nás vyvezla kabinová lanovka, prošli jsme pevnost, dnes spíše její zbytky, prohlédli si makety znázorňující podobu a vybavení Massady v době Herodově a také zbytky římských obléhacích táborů.

Z Massady to pak už byl jen kousek do letoviska Ein Bokek na břehu Mrtvého moře s písečnou pláží. Hustota vody Mrtvého moře fungovala bez chyby, a tak postavy odcházející do moře za koupáním připomínaly korkové špuntíky. Jdete, jdete, a pak najednou vám voda podsekne nohy a hup, už ležíte na hladině. Pár fotek v pozici ležících plavců s rozevřenými novinami v ruce, tři hodiny slanovodních hrátek a pak návrat do Betléma a příprava na přesun do Galileje.

Pátý den naší pouti byl vlastně poutí na pouti. Velká zavazadla jsme nechali v hotelu v Betlémě a jen s nejnutnějšími věcmi jsme se vydali na cestu přes Jeruzalém, kolem Emauz na okraj Tel Avivu a pak židovskou částí Izraele na sever, nejdříve na horu Tábor. Po menším incidentu s arabskými řidiči taxíků, se nakonec celá stovka poutníků přesunula z parkoviště autobusů na vrchol. Na hoře Tábor (Áfula tj. „pupek“) stojí Bazilika Proměnění a františkánský klášter s krásně upravenou zahradou. Bazilika je postavena na vykopávkách byzantského chrámu a je v ní možné vidět skálu, na které stál Pán Ježíš při svém proměnění. A tak, jak jeho učedníci chtěli rozbít stany a zůstat s Pánem na hoře, i nám zde bylo moc dobře.

Naše pouť však pokračovala dál do Nazareta. Dvoupatrová Bazilika Zvěstování je postavená nad domkem (jeho část je dochovaná), ve kterém žila Panna Maria a kde ji navštívil archanděl Gabriel, aby jí zvěstoval, že porodí Božího syna. Duchovní síla tohoto místa je veliká. V horním patře Baziliky jsou na stěnách mozaiky z celého světa znázorňující Pannu Marii. Je zajímavé dívat se na představy Matky Boží, pro středoevropana někdy značně exotické, např. z Japonska, černé Afriky či Jižní Ameriky.

Přešli jsme do chrámu Svaté rodiny, postavené nad domem Josefovým, kde Svatá rodina žila. Ve spodních patrech je dochovaná autentická tesařská dílna. V tomto chrámu je ve vrchním patře oltář věnovaný věřícími z Čech a Moravy.

Z Nazareta jsme odjeli autobusem do Kány Galilejské, kde Pán Ježíš na svatbě učinil svůj první zázrak proměněním vody ve víno. Navštívili jsme františkánský kostel a 7 manželských párů z řad poutníků tu obnovilo své manželské sliby. Následoval návrat do Nazareta a ubytování v tamním hotelu. A večer ještě návrat do Baziliky Zvěstování k osobnímu rozjímání.

Šestý den nás čekalo opět plno novozákonních zastavení. Nejdříve jsme z Nazareta odjeli do města Tiberias na břehu Genezaretského jezera. V roce 1986 byl ze dna jezera vytažen zbytek člunu, starý 2000 let, tedy z doby Ježíšovy. Podle tohoto vzoru byly pak postaveny loďky, které dnes plují po jezeře. I my jsme se vydali na plavbu po hladině jednou z těchto lodí, tak jako kdysi rybáři, ze kterých si Ježíš vybral své učedníky a se kterými se častokrát po jezeře plavil.

Následovala cesta na horu Blahoslavenství. Je to místo, kde probíhala vlastně první historická evangelizace a hlavním kazatelem byl sám Ježíš Kristus. Nádherné místo s krásnými výhledy na krajinu s Genezaretským jezerem. Na hoře Blahoslavenství stojí opět bazilika. Na místě bylo plno poutníků, mši svatou jsme slavili v zahradě.

Další zastávka byla v Kafarnau, dnes většinou vykopávky po městě zničeném silným zemětřesením. Biblické město ležící na obchodní cestě mezi Istanbulem a Alexandrií žilo v Ježíšově době bohatým životem. Cestující kupci byli tedy prvními evangelisty. Jako v každém velkém městě i v Kafarnau kvetl nezřízený život, proto také Marie Magdalská tam mohla vykonávat své povolání (cituji z výkladu otce Michaela). V Kafarnau je vidět zbytky domu svatého apoštola Petra. Petr se svým bratrem Ondřejem se oženili se sestrami z Kafarnau, žili společně v jednom domku se svojí tchýní a 3 roky s nimi žil Ježíš. Synagoga, ve které Ježíš učil, byla zničená zemětřesením. Ježíš v této synagoze pronesl řeč o eucharistii, tak tvrdou, že 70 učedníků od něj odešlo. V Bibli o tom píše evangelista Jan v 6. kapitole, verš 66. V synagoze je také jeden „dvojsloup“, který nechal postavit představený synagogy Zebedeus jako odprošení za to, že dva jeho synové se mu podle tehdejších měřítek „zvrhli“ a následovali bludaře. (Nový zákon: Jakub a Jan - synové Zebedeovi).

Z Kafarnaua jsme se přesunuli do nedaleké Tabghy, místa rozmnožení chlebů a ryb, kde Ježíš nasytil zástup 5000 lidí. Pod oltářem benediktínského kostela je vidět skála, na které podle církevní tradice Ježíš při rozmnožování chlebů seděl. Z Tabghy jsme tentokrát pěšky přešli do kostela na místě potvrzení primátu svatého Petra. Po svém slavném vzkříšení se na těchto místech apoštola Petra 3x ptal „Miluješ mě?“ a Petr odpovídal: „Ano Pane. Ty víš, že Tě mám rád.“; a to proto, že před ukřižováním Petr 3x Pána zapřel.

Poté jsme odjeli do blízké restaurace na oběd, „rybu sv. Petra“, a pak autobusem ještě kousek na sever do míst, kde se řeka Jordán vlévá do Galilejského (= Genezaretského = Kineretského = Tiberiatského) jezera. Autobus nás pak východní stranou, pod Golanskými výšinami, převezl na jižní cíp jezera. Projížděli jsme kolem plantáží banánovníků a pomerančovníků. Přes místo, kde Jordán vytéká z jezera, jsme se dostali do Jardenitu, kde jsme v řece Jordán obnovili křestní sliby. Podél západního břehu Jordánu jsme pak směřovali k Jerichu. Kousek před Jerichem jsme z autobusu viděli místo v řečišti Jordánu, kde Jan Křtitel křtil Pána Ježíše.

A pak dálnicí z Jericha přes Jeruzalém zpět do Betléma, do našeho domácího hotelu. Bylo nutné balit a ráno, ve tři hodiny, vstávat, přesunout se na letiště v Tel Avivu a nastoupit cestu domů.

Bohu díky, šťastně jsme se vrátili a poslední postní týden a celé velikonoční svátky jsme mohli duchovně prožívat obohaceni o čerstvé zážitky z naší návštěvy Svaté země. A myslím, že všichni stále čerpáme duchovní posilu z této pouti.