Osobní vzpomínky na P. Josefa Olejníka

Bylo to uprostřed krásného léta, kdy mi na soustředění pěveckého sdružení Moravan nabídl P. Jan Veselka (nejmladší bratr dirigenta prof. Josefa Veselky), že mne seznámí s P. Olejníkem. Měl jsem tehdy za sebou 2. ročník konzervatoře a mezi několika skladbami Liturgickou mši pro sólo, sbor a orchestr. Vydali jsme se na mé motorce do Andělské Hory.

Na faře nás velmi srdečně přivítali P. Josef Olejník a jeho rodná sestra Marie Olejníková, kterou oba kněží oslovovali „Mařenko“. Byla svobodnou, vzdělanou učitelkou, která se rozhodla odejít se svým bratrem na přidělenou faru v krásném, ale pustém kraji, obydleném nesourodými přistěhovalci.

Pomáhala mu v překvapivých situacích při setkávání s neznámými lidmi, kteří přicházeli s podivnými záměry na faru (provokace, vydírání i ohrožování).  Zůstala s ním pak i po jeho přeložení do Olomouce až do své smrti.

P. Olejník se v té době kromě pastorace pilně věnoval kompozici. Na faře měl k dispozici klavír, na němž nám přehrál svoje dnes tak všeobecně známé  ordinárium z Andělské Hory. Díky znalosti několika jazyků mohl i na tak opuštěném místě sledovat dění v Církvi. Věděl, co se chystá v liturgii a v hudbě, a proto měl jako první připraveno ordinárium se střídáním sboru a lidu, byť v jednohlase, a to ještě dříve, než se o tom dověděla světová veřejnost.

Se zájmem si vyslechl i moji Liturgickou mši a s upřímnou srdečností vyzval, abych pokračoval v kompozici pro liturgii, které bude nyní velice třeba, neboť předchozí dovolovala používání pouze latiny.

Navštívili jsme kostel. Neměl zavedenou elektřinu, neměl varhaníka. Jeden den kostel plný romských dětí, druhý den na mši sv. nikdo. V takových podmínkách shromáždil několik chlapců – ministrantů, se kterými podnikal výlety do přírody, na nich se snažil rozšiřovat jejich duchovní obzory. Jednoho z nich začal učit hrát s perspektivou varhaníka.

I s námi druhý den našeho pobytu připravil pěkný výlet k tzv. Petrovým kamenům krásnou horskou přírodou.

Více našich setkání se uskutečnilo, když byli Olejníkovi (P. Josef a Mařenka) v Olomouci. Jezdíval jsem tam dost často. Důvodem mých cest byly činoherní hudby v DOS, ale počítal jsem i s návštěvou P. Olejníka, na kterou jsem se vždy těšil. Měl pro mne vždy mnoho zajímavého, a to nejen z hudby, ale i z teologie a zdravotnictví. Měl pro mne i zajímavé knihy, jejich kopie, které jsem si odnášel domů. Věnoval mi všechny lekcionáře, dostupné jen kněžím s výzvou, abych komponoval žalmy, přesto, že je zhudebňoval sám. Říkal, že zpěv při liturgii musí být pestrý. Není horšího, než stereotypu.

Vyzval mne, abych při každé cestě do Olomouce oznámil, kdy po skončení práce v divadle mohu přijít, abych byl přítomen jeho mši sv. u něho v bytě.

Tyto mše sv. sloužil vždy v příslušné barvě mešního roucha, já jsem byl ministrantem, lektorem a žalmistou. Přesto, že kromě mne (ev. jeho sestry) nebyl na této mši sv. nikdo další, měl poctivou tematickou homilii.

Chtěl-li jsem použít jeho nápěv žalmu, říkal, že chce slyšet moje zhudebnění. Když jsem ho později navštívil se svou rodinou, byli jsme jeho mši sv. přítomni všichni. Tyto mše obětoval za naši rodinu, za zdraví, na poděkování, za zdar díla apod. A také mne, nebo nás nepropustil bez udělení soukromého požehnání, a to nejen při osobním setkání, ale i v dopisech, nebo v závěru telefonického hovoru.

Další vzpomínka se týká návštěvy jeho a sestry Mařenky u nás. Velice se zajímal o moderní harmonizace melodií a odnášel si ode mne skladby, které ho zaujaly. Jeho zájem nebyl nikdy uzavřen před novými poznatky.  Měl zajištěný nocleh v Brně. Rodina však onemocněla chřipkou. Přenocovali s Mařenkou u nás a ráno šli do našeho kostela na mši sv. Zpívali jsme jeho ordinárium. Byl velmi potěšen. Ze zpěvu přítomných poznal, že skladba je plně zažitá a zní podle jeho představy. 

Když probíhaly zkoušky mého baletu, byl jsem u P. Olejníka na mši sv. denně. Projevoval zájem, jak zkoušky probíhají a radil: „Obracejte se na anděly strážné těch osob, kde to vázne! Třeba i celého orchestru“. Projevil zájem navštívit se svou sestrou premiéru. Rád jsem mu opatřil čestné vstupenky. Někteří lidé tvrdili, že P. Olejník nepřijde. Když se však rozsvítila v hledišti světla, byli tam oba na svých čestných místech a potleskem dávali najevo spokojenost. Nepochybuji o tom, že P. Olejník nejprve požehnal všem účinkujícím a jejich anděly vyzval k bdělosti a pomoci ke zdaru společného díla.

Jsem rád, že přes mnohé strasti, překážky a nedocenění se P. Olejníkovi dostalo jisté satisfakce. Jeho ordinárium zaznělo za jeho řízení při návštěvě Sv. otce Jana Pavla II. na Velehradě, byl mu navrácen titul docenta a konečně i vysokoškolská profesura.

Jeho další II. a III. ordinárium, které vyšlo zatím jen v olomouckém doplňku jednotného kancionálu, čeká na popularizaci.

Autoři článků: