Pobyt v nemocnici – uzdravující i obohacující

Před časem jsem byla znenadání hospitalizována, po půlnoci jsem se znenadání ocitla v příšeří nemocničního pokoje. Při vstupním pohovoru s lékařem jsem se cítila velmi nepříjemně. Měla jsem provinilý pocit, že ruším ostatní pacientky. A ráno, vlastně po celý den, jsem svoje tři spolubydlící pozorovala.

Zdálo se mi, že paní Alena se zlobí na celý svět, stále leží obrácena k oknu, ke všem zády.

O paní Jarmile jsem si pomyslila, že je zhýčkaná. Manžel byl u ní každý den dvakrát a ještě ho pozdě večer telefonem volala.

Paní Karla opouští svět. Oči stále zavřené, sestry ji každé dvě hodiny přicházejí obracet, trpělivě jí nabízejí nějaké sousto, jinak je na umělé výživě. Všechno odmítá, nic se jí nelíbí. Svou nelibost projevuje neartikulovanými zvuky a nepříjemným křikem. Je jí 93 let.

Jsem v pokoji těžce onkologicky nemocných pacientů. Pozoruji, přemýšlím a přemítám. Paní Alena, ta u okna, každou hodinu volá nazlobeně sestru: „ Zase!“ A sestra přebaluje ….

Paní Jarmila si stále prohlíží ruce, plné černých podlitin. Všimla jsem si, že je má po celém těle. Jeden den odmítla rozhovor s duchovní asistentkou se slovy: „My s manželem v n ě c o věříme, ale hovořit o tom nechci.“ A pak v noci volala: „Pane Bože, proč já, proč já?!“

U paní Karly je stav stále stejný. Nikdo ji nenavštěvuje, prý má dva syny.

Uběhl víc než týden.

Když paní Jarmila zase dlouho do noci naříkala, šla jsem k ní se snahou ji uklidnit. Mimo jiné jsem jí říkala, ať nenaříká, ale děkuje za to, že prožila krásný život, že je vidět, jak je milována… Ráno jí odváželi. Zastavila se u mne a děkovala, že se jí otevřely oči… V devět hodin přišel manžel na pravidelnou návštěvu a zděsil se, že je pryč.

Byla jsem vlastně nejzdravější a cítila jsem se tam nepatřičně. Však jsem také byla propuštěna. Šla jsem se rozloučit s paní Alenou. Takový srdečný stisk ruky jsem ani nečekala, ani takový vřelý pohled očí. To vůbec nebyla ta zlostná paní z Pelhřimova! A pak pláč, že doufala, ale její stav se zhoršil a ať na ni myslím. Byla ještě mladá.

Přistoupila jsem k paní Karle. Uzlíček se zavřenýma očima. Pohladila jsem ji na rozloučenou po tváři. V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Obličej se uvolnil, žádné nepříjemné skřeky, ale na tváři se objevil náznak úsměvu! Dojalo mě to.

Uvědomila jsem si, že přes všechnu dokonalou a profesionální péči, každý nemocný touží po vřelejším a osobnějším kontaktu.

Pobyt a loučení v nemocničním pokoji mě velmi obohatil. Cítím se být obdarována.