Bůh nás nikdy neopustí

Končí prázdniny, je poslední srpnový den, a já jsem doma a zpracovávám fotky. Najednou někdo zazvoní a já si říkám, že to je určitě Josífek, a on to obejde přes dvůr. Ale pak slyším zazvonit podruhé, a tak tedy sejdu a jdu otevřít. Za dveřmi stojí dvě ženy a ptají se mě, jestli vím, jaké je Boží jméno. Já vůbec nechápu, o co jde, a tak ze sebe něco vymáčknu. Nakonec z nich vypadne, že jsou Svědci Jehovovi, a já se s nimi přestávám okamžitě bavit a zavírám dveře.

Večer jsme se s Josífkem modlili. Zazpívali jsme Anděle Boží a pak následovaly díky a prosby. Josífek poděkoval za krásný den a já jsem prosila Boha, aby mi dal sílu obhájit si víru a mluvit o ní. (Aby se mi nestalo třeba něco podobného jako s těmi Jehovisty.) Modlitbu jsme zakončili křížem a popřáli si dobrou noc.

Odešla jsem do svého pokoje a sedla si na postel. Vedle postele mám položenou Bibli. Koukala jsem se na ni a ptala jsem se sama sebe, jestli ji mám nebo nemám otevřít. „Stejně jí nebudu rozumět,“ honilo se mi hlavou. Nakonec jsem si ji dala na klín, položila na ní dlaně a řekla jsem polohlasem: „Bože, dokaž mi, že jsi tady teď se mnou.“

Otevřela jsem Bibli - Skutky apoštolů 18 kap. Začala jsem si v duchu číst. Moc jsem tomu nerozuměla, ale pak přišel 9. verš a tam stálo: „Neboj se. Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží.“

Nemohla jsem uvěřit, že právě v ten okamžik se mnou Bůh opravdu mluvil. Ujistil mě, že je se mnou, a odpověděl mi i na prosbu při modlitbě s Josífkem. Byl to zázrak a Bůh mi dal obrovskou milost, že jsem ho mohla zažít.

Bůh s námi mluví různými způsoby. Hlasem druhého člověka, skrze Bibli, obrazy, v přírodě, přes média, …stačí jen otevřít své srdce. Dává nám odvahu i sílu, abychom o něm mluvili a nemlčeli. Protože když mu věříme a milujeme ho, On je stále s námi a nikdo nám nemůže ublížit.