Farní pouť na Českou Kanadu

Cílem naší letošní farní pouti byla oblast na jihozápad od Telče. 18. července jsme se vydali autobusem do oblasti České Kanady. 

Česká Kanada 

Rozkládá se převážně na jihozápadním cípu Moravy při hranicích s Rakouskem, částečně zasahuje do přilehlé části jižních Čech. Zeměpisně se jedná přibližně o území mezi Českým Rudolcem, Slavonicemi, Dačicemi, Novou Bystřicí a Kunžakem. Kvůli charakteru krajiny, kde se nacházejí početné vodní hladiny a rozsáhlé lesní komplexy, i pro poněkud sychravější podnebný ráz, je tento název docela přiléhavý. S oblibou ho používají turisté a čundráci všeho druhu. 

Z pohledu věřících lidí je to území, kde se nachází řada historických sídel, stojí tu několik známých klášterů, a v městech i vesnicích lze vidět zajímavé stavby starobylých kostelů či kaplí. Během své poutě jsme navštívili pět lokalit. Postupně si připomeneme několik dojmů z této poutě, především historii a nelehký osud jednotlivých míst. 

Klášter Panny Marie v Nové Říši 

Byl založen na začátku 13. století, byl určen sestrám premonstrátkám, tedy řádu, jehož zakladatelem byl sv. Norbert. 

Během husitských válek byl klášter několikrát vypleněn a téměř srovnán se zemí. Později byl klášter přeměněn na klášter mužský. V roce 1733 byl povýšen na opatství. 

V následujících stoletích klášter několikrát vyhořel. Ohromným úsilím se ho bratřím podařilo vždy znovu opravit a přivést opětovně k životu. Velká rána postihla klášter v minulém století, a to hned dvakrát. 

Za 2. světové války v rámci heydrichiády v roce 1942 byli všichni bratři odvezeni do Kounicových kolejí v Brně. Devět jich pak bylo transportováno do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam na následky zdravotních komplikací nebo v plynové komoře zemřelo pět bratří, mezi nimi i opat Pavel Souček. (V roce 2013 byl otevřen beatifikační proces k "Blahořečení opata Pavla a druhů, svědků víry".) Ostatní přeživší byli převezeni do Buchenwaldu a následně do Dachau. 

Po válce v říjnu 1945 byl novým opatem kláštera zvolen Augustin Machalka. Po únoru 1948 došlo k další perzekuci. V úzké návaznosti na události v Číhošti byli začátkem roku 1950 zatčeni želivský opat Bohumil Vít Tajovský i novoříšský opat Augustin Machalka. Byli převezeni do věznice ve Valdicích, kde je čekaly brutální výslechy. Ani jeden však nepodepsal to, co vyšetřovatelé požadovali. Ve vykonstruovaném "Procesu Machalka a spol." byl novoříšský opat odsouzen k 25 letům odnětí svobody za velezradu. V procesu bylo odsouzeno ještě dalších 8 řeholníků. Tento proces měl být předehrou k tzv. Akci "K", která byla zaměřena proti mužským klášterům. Vojáci během ní 14. dubna 1950 odvedli z klášterů v celé republice 2367 řeholníků a internovali je v několika předem vytypovaných klášterech (např. v Králíkách či na Želivě).

Z budov novoříšského kláštera se stalo na 40 let skladiště. Bratři, kteří měli státní souhlas, vykonávali kněžskou službu ve farnostech. Ti, kteří neměli státní souhlas, pracovali v různých fabrikách.

Po Sametové revoluci došlo v únoru 1991 k předání kláštera zpět do rukou řeholníků. Kněží slouží ve farnostech přiléhajících ke klášteru, ale také na odlehlejších farách. 

Současným opatem kláštera je Mons. Marian Rudolf Kosík. Ten naši skupinu sám osobně přivítal a zúčastnil se i mše sv., kterou pro poutníky sloužil otec Ludvík. Po ní nám pan opat výkladem přiblížil historii kláštera a popsal jeho dnešní stav. S podrobným výkladem nás provedl kostelem, kde největší zájem poutaly chórové lavice, kazatelna a barokní varhany, na něž Zd. Nejezchlebová doprovázela mši svatou. 

Zavedl nás i do přilehlé kaple, kde jsme mohli nad oltářem obdivovat krásný obraz Sv. Anna Samotřetí. Je na něm zobrazena sv. Anna se svou dcerou P. Marií a svým vnoučkem Ježíškem v náručí. 

Velmi dobrým stavem nás překvapila klášterní knihovna, kde se nachází obrovské množství knih s teologickým, filosofickým, ale i botanickým zaměřením. Na stropě jsme obdivovali krásné barevné fresky, zejména situaci, kdy sv. Norbert přebírá glejt tehdejšího papeže se souhlasem k založení premonstrátského řádu. 

Kostelní Vydří 

Už ve středověku se v kraji na jih od Telče mezi lidmi vyprávělo, že se kolem Boží muky na kopci nad vesnicí Kostelní Vydří někdy ukazuje zvláštní záře. Kolem roku 1700 nechal proto zbožný majitel panství na tomto místě postavit kapli a do ní umístil obraz Panny Marie Karmelské. Od té doby přicházejí na toto místo poutníci prosit Pannu Marii o přímluvu. Rozmach poutí se stále zvyšoval a jejich oblíbenost rostla. 

Už po necelých 50 letech se mohlo přistoupit k přestavbě s úmyslem vybudovat tu klášter. Řeholnímu společenství byla služba při zdejší mariánské svatyni svěřena teprve v roce 1908. Baron Dalberg z Dačic pozval karmelitány z Rakouska, aby se tu ujali duchovní správy. K bratřím německé národnosti se později postupně přidávali čeští karmelitáni. 

Když se po druhé světové válce rýsovaly příznivější vyhlídky, nástup komunistů k moci je zmařil. V roce 1950 byla zdejší komunita rozehnána, zůstat zde mohl pouze jeden z nich. 

Po změně společenských poměrů v roce 1989 předal brněnský biskup správu poutního místa, farnosti i klášter znovu karmelitánům. Prvním převorem se stal známý teolog a kazatel P. Vojtěch Kodet. V současnosti tvoří komunitu celkem pět bratří, převorem je P. Václav Brož. 

V době našeho příjezdu probíhaly v kostele dva křty. Po ukončení příslušných obřadů nás pan převor pozval k modlitbě a k plánované prohlídce s výkladem. 

Interiér kostela se do značné míry nachází ve stavu, do něhož ho karmelitáni uvedli na počátku tohoto století. Bratři nechali celý kostel vymalovat obrazy s mariánskou a karmelitánskou tematikou, byly pořízeny nové lavice a zpovědnice. Ze staršího vybavení zůstala křtitelnice, kazatelna a dva boční oltáře. 

Od svého založení zde sídlilo Karmelitánské nakladatelství. Později bylo přestěhováno do Prahy. V ambitech kláštera se nachází jeho prodejna, kde jsme měli možno zakoupit církevní literaturu, modlitební a upomínkové předměty. 

Město Dačice 

Leží 12 km jižně od Telče v nejzazším cípu jihozápadní Moravy na jižním okraji Českomoravské vrchoviny. Dačice jsou přirozeným centrem kraje. Mají přibližně 7300 obyvatel. Malebný charakter města dotváří okolní krajina, protéká jím řeka Moravská Dyje. 

Kromě starších gotických památek zde nalezneme mnoho renesančních budov. Významnou barokní památkou je také františkánský klášter s kostelem sv. Antonína Paduánského. 

Kolem roku 1830 vznikl v nedalekém Kostelním Vydří první řepný cukrovar v našich zemích. V jeho dačické rafinérii byl roku 1841 vyroben první kostkový cukr na světě. Patentován byl o dva roky později. Tuto skutečnost připomíná žulový památník kostky cukru postavený na malém náměstí před věží farního kostela. A také malá expozice v městském muzeu, které jsme navštívili a exponáty si prohlédli. U pomníku kostky cukru se téměř všichni po malých skupinkách vyfotili (neboť, jak tvrdí místní slogan „kdo byl v Dačicích a nevyfotil se u kostky cukru, jakoby tam nebyl“). A v blízké restauraci U Malínků jsme si odpočinuli, občerstvili a dobrým obědem posilnili tělo. 

V polovině 19. století se Dačice staly sídlem okresu, který zabíral jihozápadní kout Moravy se 180 obcemi. Sídlem okresního úřadu zůstaly s výjimkou let válečných 1940-1945 až do roku 1960. Tehdy se spolu s dalšími moravskými obcemi ocitly v Čechách, administrativně pod okresním úřadem v Jindřichově Hradci. 

Od 1. ledna 2000 jsou podle nového státoprávního uspořádání součástí Jihočeského kraje. A to přesto, že leží na historickém území Moravy. Na připomínku této skutečnosti samospráva města podle zápisu na webu od roku 2011 vyvěšuje pravidelně vždy 5. července moravskou vlajku.

Romantická zřícenina hradu Landštejna 

Je považovaná za hlavní turistickou dominantu jižní části České Kanady. Každopádně je to přirozený průsečík turistických tras, cyklotras, a vyhledávané místo návštěvníků tohoto regionu. 

Hrad byl vybudován na počátku 13. století českým králem Přemyslem Otakarem I. jako opěrný bod na trojmezí Čech, Moravy a Rakouska. Je jedním z mála dochovaných románských hradů u nás a jednou z nejvýznamnějších románských památek ve střední Evropě.

Horní část vyšší věže je upravena jako vyhlídková plošina. Těm, kteří tam vystoupali, se dostalo odměny v podobě nádherných výhledů do širokého okolí. Kdosi poznamenal, že to byl pocit srovnatelný s pocitem olympijského vítězství. 

Slavonice 

Jsou malebné město na pomezí Čech, Moravy a Rakouska. Renesanční domy jsou zdobené psaníčkovými sgrafity i složitými figurálními scénami, lemují obě náměstí v centru města. Zachovalá je i část hradeb a dvě městské brány. Díky tomuto historickému jádru se Slavonicím někdy přezdívá „malá Telč“. 

V roce 1953 bylo město zahrnuto do tzv. hraničního pásma, což zapříčinilo jeho značnou izolaci od ostatní vnitrozemské civilizace. 

Až v roce 1960 při reorganizaci okresů a krajů bylo zastavěné území města vyjmuto z hraničního pásma a mohlo začít využívat i přednosti cestovního ruchu. Od tohoto roku náležejí Slavonice k Jihočeskému kraji, okresu Jindřichův Hradec - stejně jako Dačice. 31. srpna 1961 byly Slavonice prohlášeny městskou památkovou rezervací. 

Prošli jsme obě náměstí, odpočinuli na sluníčku, a především obdivovali tu krásu vytvořenou našimi předky. 

Nejvíce obdivu získala slavná sklípková klenba "Slavonická růže" ve „forhouzu“ jednoho z měšťanských domů. Její sádrová kopie byla vystavena na Světové výstavě 1958 v Bruselu. Pro ČSR získala tehdy zlatou medaili. 

I tento den měl pro nás jen 12 aktivních hodin. Ale byl naplněn bohatým duchovním obsahem a krásnými zážitky. Díky Bohu!