Práce se sebou samým je umění

V době koronavirové krize v Česku, na Slovensku či v Rakousku je kromě politiků a odborníků na epidemii stále častěji slyšet také hlasy psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů. Rád bych poukázal na několik výroků prof. dr. Alfrieda Längleho, známého v Rakousku i ve světě. Byl studentem a následně dlouholetým spolupracovníkem Viktora Frankla. Je propagátorem tzv. existenciální analýzy a logoterapie. Jedním z jeho známých výroků je: „Každý musí nejdříve umět zacházet sám se sebou, a teprve pak se může úspěšně postavit výzvám každodenního boje o přežití.“

Z dlouhého rozhovoru publikovaného v rakouském deníku Kurier jsem vybral několik Länglových odpovědí.

Alfried Längle: V době krize sehrává důležitou roli internet, který jako by nahradil živé sociální kontakty, potřebu kulturního vyžití a výměny názorů. Internet ale svádí k tomu, že člověk vyhledává pořád stejný „obsahový okruh“, aby se tím utvrdil ve svém vlastním názoru, místo aby se raději kriticky ptal. Toto vyhledávaní stejných obsahů je ale velice nebezpečné, protože se stává živnou půdou pro konspirační teorie, jež v sobě mají cosi zavádějícího. Předstírají totiž, že reprezentují „všeobecně“ rozšířenou znalost. Ale tato „všeobecná“ znalost není pro život důležitá prvořadě, nýbrž pouze sekundárně, okrajově. Člověku, který cítí nejistotu, má strach a pochybnosti, nabízí konspirační teorie cosi jako jistotu, jako to, o čem se už dávno předtím vědělo. Proto jsou nestabilní lidé tak náchylní těmto teoriím uvěřit. 

Otázka: To připomíná amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten miluje konspirační teorie a navenek působí svou neustálou změnou názorů a vyhledáváním nových témat jako nestabilní, na druhé straně zase jako přehnaně sebejistý…

Alfried Längle: Z psychologického hlediska je takový narcismus zastíráním vlastní vnitřní nejistoty. Navenek působí jako sebejistý, ale ve skutečnosti tomu tak není. Naučil se předstírat jistotu a tím pak ovlivňuje spoustu lidí.

Otázka: Takové politiky mají ale i jinde na světě. Proč tomu tak je?

Alfried Längle: Je to forma hledání typu charakterního jednání. S narůstající nejistotou jednotlivce sílí touha po „mocném vůdci“ v čele státu, který dělá dojem, že jedl moudrost vrchovatými lžicemi, a zároveň silnými údery pěstí do své hrudi vysílá signál, že on je tím správným vůdcem, který prostým lidem dokáže zprostředkovat komplikovaná témata lehce srozumitelnou řečí. Lidé pak mají dojem, že mají vůdce, který s nimi jedná na jejich úrovni, protože jeho jednoduchým, jednoznačně míněným výrokům rozumí.

Otázka: Tkví snad podstata razantního mašírování populistů vpřed třeba v tom, že dokážou poměrně lehce ovládat mediální politiku? Anebo je to tím, že spousta lidí se své vlastní odpovědnosti vzdá a ponechává rozhodování na politicích?

Alfried Längle: Vidím v tom projev jisté bezmocnosti. Když sám nejsem schopný hledat východisko z nějaké mizerné situace, raději deleguji k řešení vlastních problémů někoho jiného, či nějakou vyšší instanci, stát.

Otázka: Změnila koronovirová krize lidi k lepšímu? Jak vypadá tzv. nová „normalita“? Znamená to také konec objímání a podávání rukou?

Alfried Längle: S koronavirem se musíme naučit žít. V průběhu let se staneme možná více imunními. Je také možné, že za rok za dva se objeví očkovací látka. Ale zcela jistě budeme muset držet jeden od druhého odstup. To přinese změny ve společenském životě. Zatím také nevíme, jak dlouho bude fungovat imunita či očkovací látka a jak nebezpečný bude virus, pokud eventuálně přijde druhá vlna. Vypadá to, že z dlouhodobého hlediska se ve snaze předejít riziku nákazy budeme muset přeorientovat na tuto „novou normalitu“.

Otázka: S epidemiemi šlo vždy ruku v ruce hledání „obětního beránka“, tedy určit viníka. Většinou byli obviňovaní lidé na okraji společnosti, nebo také uprchlíci, kteří šířili třeba „španělskou chřipku“. Jak je tomu dnes?

Alfried Längle: Ano, i v tomto případě dojde k sociálním nepokojům, když se bude hledat obětní beránek. Může dojít ke generačnímu konfliktu, když mladí lidé pod tíhou ekonomických problémů, které již nastaly a budou mít dlouhé trvání, začnou obviňovat staré lidi, že přísná opatření se zavedla kvůli nim, aby byli chránění před možnou nákazou. Na to by se měli starší lidé připravit a již teď se spolu s mladou generací domluvit, jak by se měla ekonomicko-finanční krize řešit. Podobně by se měli zamyslet také bohatí lidé, co by mohli udělat pro chudé. Společnost, doposud zaměřená jen na výkon, by měla uvažovat o tom, jak změnit své priority k efektivnějšímu překonání problémů. Účet bude totiž nesmírně vysoký. 

Otázka: Je snad skutečná krize stále ještě před námi?

Alfried Längle: S výrazem krize bych zacházel velice opatrně. Pro mnoho lidi se stalo toto období krizí, která bude trvat ještě dlouho.  Korona přinesla obrovské ekonomické a psychické problémy, které mohou infikovat nás všechny. Uvědomili jsme si, že hluboké soužití v rodině, s partnerem, s partnerkou, vyžaduje tvrdou práci na dobrém vztahu. Musíme si vzít poučení z dosavadního povrchního způsobu života velké části společnosti, kdy mnozí z nás žili jeden vedle druhého, a ne spolu. Když oslabily dosavadní mechanismy zábavného vyplnění volného času, ocitli se mnozí na okraji propasti. Na něco takového nebyli připraveni. Odnést si můžeme ponaučení, že spokojený život není závislý na velkém množství prostředků. Nepotřebujeme velký konzumismus. Zřejmě vlastně teprve toto je pro mnohé začátkem krize, protože bude potřebné přijmout zásadní změny….

Rozhovor s prof. DDr. Alfriedem Länglem, Kurier, 24. května 2020, str. 6

Peter Žaloudek, Vídeň, 24. května 2020