Ohlédnutí za farním výletem do Mikulova

Mikulov je staré, historické město. Jeho dějiny tvořilo soužití tzv. sudetských Němců, Židů a Čechů. Druhá světová válka toto soužití drasticky ukončila. Nejprve, za protektorátu, Němci vyhnali, resp. zlikvidovali Židy, po prohrané válce bylo německé obyvatelstvo násilně odsunuto a pak, za komunistického Československa, sem bylo, tak jako v celém bývalém sudetoněmeckém pohraničí, přesídleno obyvatelstvo ze všech končin tehdejšího Československa, mnohdy až z Podkarpatské Rusi či východního Slovenska, přičemž značnou část nově přistěhovaných tvořilo romské etnikum. Veškeré historické, kulturní, civilizační, náboženské, zemědělské či hospodářské vazby byly zpřetrhány a začalo se budovat cosi zcela jiného.

Mikulov byl v období komunismu neslavně známý i jako jedno z mála měst, v jehož bezprostřední blízkosti byl oficiální hraniční přechod do světa tehdejšího „zahnívajícího kapitalismu“ – jak nás kdysi učili ve škole. Kromě hraničního přechodu zde byla tzv. „železná opona“ – trojitý drátěný plot, který ve dne v noci hlídali vojáci se psy nemilosrdně střílející na každého, kdo se pokusil z komunistického Československa uprchnout do Rakouska. V padesátých a začátkem šedesátých let byl plot pod elektrickým proudem o napětí 6000 voltů. Jedno staré latinské přísloví říká: Historia est magistra vitae. Dějiny jsou našimi učiteli. Vypráví o našem chování: jací jsme byli, co jsme udělali špatně, z čeho bychom se měli poučit, a tak být v budoucnu lepšími lidmi. Téměř ve všech bývalých komunistických zemích vznikly po pádu komunismu instituce, iniciativy, organizace zabývající se zločiny komunismu. Jediná země, kde takové instituce neexistují, je dnešní Rusko. Přitom pomyslná nová startovací čára byla nastavena po rozpadu Sovětského svazu dobře. Jak Michail Gorbačov, tak Boris Jelcin nejenom otevřeli svou zemi světu demokracie, světu Západu, ale umožnili i kritický pohled zpět, do vlastní minulosti. Jelcinův nástupce, dnešní ruský prezident Putin, ale kritické hodnocení minulosti postupně radikálně zablokoval. Žádný institut zabývající se zločiny komunismu nepovolil. Naopak, ve svých mnohých veřejných promluvách se netají obdivem ke Stalinovi, obdivem k někdejší velikosti a slávě Sovětského svazu a jeho rozpad považuje za největší geopolitickou tragédii 20. století. A tak se dnes nelze divit, že se Putin dopouští takové agrese a anexe na Ukrajině, a používá jako taktiku lži a dezinformace...

Mikulov je zajímavý nejen svou historií a památkami, ale i muzei zcela nezvyklými: Na podnět občanské iniciativy PAMĚŤ, kterou spoluzakládal pan Miroslav Kasáček z Troubska u Brna, nedaleko od moravských Říčan, zde vznikly - jako součást muzea Železné opony - naučná stezka Svobody (2011) a Pomník Brána ke Svobodě (2014). Po odtajnění archivních záznamů někdejšího komunistického Ministerstva vnitra je dnes již známo, že v letech 1949-1989 bylo na hranicích s Rakouskem a Spolkovou republikou Německo zastřeleno, usmrceno elektrickým proudem či výbuchem miny, případně roztrháním psy kolem 400 lidí. Dalších 600 mrtvých představují vojáci, z nichž 265 spáchalo sebevraždu. Na hranicích tehdy sloužili vždy ve dvou, hlídali jeden druhého a mnozí neunesli tu psychickou zátěž. Jiní vojáci zahynuli po úrazech zapříčiněných většinou kontaktem s elektrickým proudem nebo nášlapem na minu...

Stezka Svobody je dlouhá necelé dva kilometry, nachází se v místech někdejšího drátěného plotu – bývalé Železné opony, je lemovaná třinácti velikými tabulemi v českém a německém jazyce, poskytujícími jednak informace o vzniku této kruté střežené hranice, jednak fakta, výpovědi o konkrétních lidech, kteří byli při pokusu o útěk zlikvidováni. Asi uprostřed této stezky se nachází pomník tvořený třiapadesáti kovovými stélami tyčícími se do nebe, aby navždy připomínaly ty, kteří v těchto místech na hranici s Rakouskem zemřeli. Dnes vede tato stezka nádhernou, poklidnou krajinou, stojí za to se na ní vydat buď pěšky, nebo na kole, autem to není možné. Generaci lidí, kteří se narodili po roce 1989 v tomto nádherném prostředí ani nenapadne, jak kruté a bolest způsobující zločiny se zde kdysi páchaly. Stojí za to se sem vydat, abychom se dověděli něco o naši minulosti, aby byli z náš lepší lidé a nechovali jsme se jako Putin, který nejenže popírá zločinnou minulost, ale odstraňuje všechny ty, kteří by o tom chtěli byť jen mluvit, či psát. Veškerá ruská politická opozice sedí buď ve vězení, například Navalnyj, nebo byla zamordována, aniž by poté došlo k objasnění, jako Politkovskaja, Němcov a jiní, nebo byla donucena vystěhovat se s Ruska. Ten, kdo dnes v Rusku nechce říkat to, co říká Putin, je automaticky diskvalifikován, je to člověk odsouzený k likvidaci...

Při pokusech o překonání Železné opony přišlo na českém i slovenském území o život i mnoho Poláků a občanů tehdejšího východního Německa. Tito lidé neměli, žel, zkušenosti ani informace o tom, jak přísně je hranice střežena. Hnala je hlavně vidina života ve svobodné zemi. Riskovali vše, i cenu nejvyšší, svůj vlastní život. Na závěr jeden z mnoha příběhů Železné opony:

„Ležel tak, že se hlavou dotýkal elektrických zátarasů. Bylo evidentní, že ho zabil proud v drátěné stěně, která byla součástí československé Železné opony. Našli ho 24. 6. 1964 ve tři hodiny ráno. Zpočátku se nedařilo zjistit identitu, ale podle hodinek se znakem Krakova na řemínku se usoudilo, že se jedná o Poláka. V elektrické drátěné stěně bylo napětí až 6000 voltů. Uprchlík neměl šanci, i když byl vybaven zkoušečkou. Jednalo se o běžnou zkoušečku, jakou používali elektrikáři pro napětí 220 voltů. Neznámý byl pohřben v Brně na náklady ministerstva vnitra. Identita neznámého byla objasněna dodatečně za pomoci polských vyšetřovatelů. Ti podle otisku prstů zjistili, že se jedná o Franciszka Majchareka z obce Krzyzow, okres Zywiec. Přes hranice do ČSSR přešel na Oravě, kde od místního Slováka získal zkoušečku. Tomu byla po skončení vyšetřování vrácena.“

V postkomunistické České republice jsou dnes již všechny tajné informace tohoto druhu přístupné veřejnosti. Existuje několik jednotlivců, institucí, či iniciativ, které se zločiny komunismu zabývají. Jedním z nich je známý novinář a publicista Luděk Navara, který na téma obětí Železné opony napsal již několik knih pod názvem: „Příběhy Železné opony.“ Soudím, že tyto publikace by měly být součástí tzv. povinné školní literatury. Jsem rád, že v této zemi již žádný komunistický zločin není tabu, a že jsem se mohl farního výletu ke Stezce svobody v Mikulově zúčastnit - z úcty ke všem, kteří zde při naplňování své touhy po svobodě zaplatili tu nejdražší daň – daň svého života. Kéž je jim moravská, česká i slovenská země lehká a kéž mohou zažívat to, v co jako křesťane věříme, totiž svobodu duchovních bytostí v Božím náručí na onom světě.