Suchá, žíznivá, bezvodá země

Zapomněla jsem na květináč stojící v koutě parapetu okna, už ani nevím, kdy jsem onu nebohou kytku zalévala naposled. Jak je to možné, že jsem si té spouště všimla až teď? Žalostný pohled na suchý žlutý pahýl s pár oschlými lístky nevěstil, že by se dalo očekávat vzkříšení, i kdybych se to snažila konvicí jakkoli odčinit. Leda tak tu moji pěstitelskou hanbu vyhodit do kompostu. Naposledy jsem prolila vyschlou půdu vodou, to jen aby se neřeklo, že o ni nebojuji. Veškerá voda protekla, zemina nezachytila vůbec nic. 

Při večerní modlitbě jsem se v breviáři modlila verš žalmu 63 „Má duše po Tobě žízní jak suchá, žíznivá, bezvodá země“ a nedalo mi si nevybavit zážitek s uschlou květinou…

Kdy jsem se naposledy cítila jako suchá, bezvodá, žíznivá země? Které oblasti mého života stojí kdesi na parapetu svědomí zapomenuté, nezalívané, neprokypřené? Na jaké květináče v mé duši se vůbec nechci dívat?  Co je důvodem, že je v sobě obcházím?

Ono nestačí se jednou za týden v neděli probrat a nárazem prolít suchou zeminu množstvím duchovního obsahu. Suchou a zanedbanou duší to množství cizích a od vlastního života odtržených mouder spíše proteče, jedním uchem tam, druhým ven. Duši prospívá, spíše nežli nárazová urputná snaha o metanoiu pravidelná vlídná duchovní pozornost zpytováním vědomí, trpělivé prokypřování nesením každodenních starostí, časté zavlažování vděčností a svátostmi, stálý přísunu světla uvědomováním si Boží přítomnosti, chránění se před průvanem světa zdravým dávkováním informací z médií a pravidelnou regenerací v tichu. Pak z toho může, dáli Bůh, vyrůst květina rozdávající lásku a milosrdenství.

Postní doba je přesně ten správný čas projít všechna zákoutí svých zahrádek, zrevidovat zapomenuté parapety. 

To že se duše stávají vyprahlou, žíznivou, bezvodou zemí není nic moc divného. Doba je tak hlučná a rychlá, že člověk chodí ve stále stejných vyšlapaných cestičkách svých zvyků a zalévá jen to, co hoří a pak se diví, co vše nevidí. Není moc těžké, si mnohého v sobě nevšimnout a vrstvit starost na starost, událost na událost, hřích na hřích. Ve chvíli, kdy ale máme ochotu se dívat, jsme otevřeni pocítit žízeň a neuhasit jí hned panákem, seriálem či další kostičkou čokolády, pak se právě toto vědomí žízně stává modlitbou. 

Kapka po kapce a do prokypřené půdy postupně proniká Život.