„Molokai“… Včera, dnes, v našich životech…

Od publikování mé knihy o kolonii malomocných na ostrově Molokai uplynulo již 17 let. A toto historické a posvátné místo jsem nepřestával navštěvovat ani později, protože intenzivní osmiletá práce na knize z let 1997 až 2005 se vryla do mého života tak hluboce a bytostně, že dodnes, navzdory uplynulému času, cítím toto místo jako zdroj k načerpání energie, inspirace a duchovní posily. I když byla moje kniha již dávno dopsána, dozvídám se při každém dalším pobytu stále něco nového, co můj celkový dojem plynule rozšiřuje.

Letošní pobyt po tříleté kovidové pauze na Kalaupapském poloostrově (jak se odborně nazývá místo někdejší kolonie malomocných, které je dnes pod správou Kalaupapa National Park, pozn. autora) mne obohatil o poznatek, za který jsem mimořádně vděčný a o nějž bych se rád podělil.

Jedním z lidí, které jsem tam v letech 1997 až 2005 pravidelně navštěvoval, byl pan Paul Harada. V knize mu věnuji samostatnou kapitolu. Naposledy jsem ho viděl v roce 2005, o tři roky později zemřel. (7.8.1926-4.1.2008) Nejen z jeho vyprávění jsem se dověděl mnohé o tom, jakou stigmatizaci znamenalo toto onemocnění pro malomocné, čím vším si museli projít. Při svém letošním pobytu jsem se dověděl mnohé o tom, co prožívali nejbližší příbuzní postižených. Díky mé dlouholeté přítelkyni Betsy z Honolulu, která se kdysi nadchla pro pomoc malomocným a neustále se zajímá i o moje aktivity, došlo k setkání s třiaosmdesátiletým panem Glenem Haradou, bratrem zesnulého Paula. Glen se narodil jako jedno z devíti dětí v roce 1940, jeho bratr Paul měl tehdy 14 let. O rok později se u něj zcela nečekaně projevilo malomocenství. Nedopatřením převrátil na sebe ze sporáku hrnec s vařící vodou, která zasáhla hlavně jeho ruku. Zděšená matka vykřikla strachem nad tou hrůzou, Paul ale nic necítil a na vyděšenou matku hleděl s údivem. Postupující malomocenství totiž poškodilo nervové buňky v jeho ruce, takže bolest nevnímal, přestože ruka ihned nebezpečně zrudla. Okamžitě museli do nemocnice. Ošetřující lékař vytušil malomocenství, a tak byl Paul převezen do speciální nemocnice na ostrově Oahu Hale Mohalu v části Pearl City v Honolulu, kam již celá desetiletí odesílali malomocné ze všech havajských ostrovů, a odkud je později deportovali na ostrov Molokai. Tehdy ještě lék proti malomocenství neexistoval. Počáteční onemocnění se snažili zastavit. Někdy trvalo i několik let, než nemocného z Hale Mohalu na Molokai převezli. Paul se do Kalaupapy dostal v roce 1945, to byly Glenovi 4 roky. Na toto období si nepamatuje. Až s postupujícím věkem se dověděl, že má bratra, který je nemocí postižený a žije v kolonii malomocných. 

Vypráví: „V té době se rodina a nejbližší příbuzní styděli za to, že někdo z jejich rodiny touto nemocí trpí. I já jsem se to dovídal jen velice kuse, jakoby po kapkách. Rodiče ani sourozenci o tom se mnou nechtěli mluvit. Víte, co je zajímavé?“ pokračuje Glen. „Že kromě Paula nikdo z nás malomocenství nedostal. Rodiče občas získali povolení Paula navštívit jak v Hale Mohalu, tak také později v Kalaupapě, kde byla pro tento případ zřízena speciální budova, upravená podobně jako věznice, kde vězeň vidí návštěvu a opačně, ale nesmí se jeden druhého dotýkat, je mezi nimi odstup a přísná dezinfekční opatření jsou pod neustálou kontrolou speciálních zdravotních dozorců.“

Zeptal jsem se Glena také na to, jak se změnila situace ve vztahu k malomocným po roce 1946, kdy se na trhu konečně objevil lék proti malomocenství. „Věděli jsme z novin, že již existuje lék, ale prakticky se nic nezměnilo až do roku 1968. Do té doby se malomocní na Havaji striktně oddělovali od zdravé populace, byli i nadále, už v menším počtu, do Kalaupapy odesíláni. Pokud se případ malomocenství někde vyskytl, vždy se to drželo v tajnosti, protože rodiny postižených to neměly lehké.“

Panu Glenovi najednou zazářily oči: „Víte, byli jsme chudí, ale jako rodina jsme díky našim rodičům vždycky drželi pospolu. Rodiče nás milovali a to, jakou láskou zahrnovali Paula, bylo neuvěřitelné. Nevynechali ani jedinou příležitost, aby ho mohli navštívit, posílali mu balíky. Pamatuju si dodnes velice živě na první návštěvu Paula u nás doma. Měl jsem 14 let, když Paul dostal povolení nás za dodržování přísných podmínek navštívit. Bylo to v roce 1955, krátce po tom, co se v Kalaupapě oženil s Winnie. Paul byl pro nás zkrátka hrdina, i když jsme se, kromě rodičů, museli během jeho pobytu vystěhovat z domu. V domě se mohl i se svou manželkou zdržovat jen v jim určené místnosti a po jejich odchodu byl celý dům dezinfikován. Viděli jsme se jen venku, na zahradě, na terase. My všichni sourozenci. jsme mu záviděli jeho překrásnou mladou ženu Winnie.“ (Na tomto místě bych doporučil si přečíst text o Paulovi a Winnie z mojí knihy. Je to několik stránek. Nemohu citovat, uvádím to proto, že daná pasáž velice koresponduje s tím, co jsem se dověděl od Paula a Winnie při mých rozhovorech s nimi. Nyní mi jeho bratr potvrzuje to, co jsem tehdy napsal. Slovenská verze: Aina hemolele-svätá zem, Molokai, Karmelitánske nakladateľstvo, Bratislava, 2006, str. 353-371. Česká verze: Otec malomocných a Molokai, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, str. 241-253.) 

Tyto sporadické návštěvy se po roce 1968, kdy se malomocenství na Havaji prohlásilo za překonané, se pak staly pravidelnými. Několik bývalých malomocných se po letech izolace, prakticky vyhnanství, vrátilo ke svým příbuzným na ostatní ostrovy. Většina z nich však, podobně jako Paul a Winnie, zůstala v Kalaupapě. Stala se nejenom jejich novým domovem, ale zároveň místem, kde se cítili jako „rovní mezi rovnými“ , kde nebyli vystavení stigmatizaci, kterou by byli museli zažívat ve „zdravé, nové společnosti“.

Při vyprávění pana Glena jsem prožíval nesmírnou radost a také zadostiučinění. Radost z toho, že jsem se z úst přímého rodinného příslušníka dověděl nejenom mnohé o jeho malomocném sourozenci, ale hlavně o tom, jak on a celá jeho rodina tento fakt prožívala. Zadostiučinění za to, že jsem měl kdysi možnost Paula i Winnie poznat osobně. Už tehdy jsem si uvědomil, že se nacházím v blízkosti velkých osobností. Děti a mládež, které do Kalaupapy, a předtím do Kalawaa na Molokai, vystěhovali, neměly možnost se vzdělávat, studovat, absolvovali zde jen základní vzdělávací kurzy. Přesto se mnozí z nich vypracovali na skvělé vypravěče, muzikanty, vzdělávali se četbou všech možných zdrojů, hlavně v oblasti historie a zeměpisu. Odloučenost od tzv. zdravé, normální populace z nich uhnětla citlivé a vnímavé lidi, solidární, tolerantní, empatické. A také duchovní osobnosti. Život ve skromnosti a nebývalé prostotě na malém obyvatelném kousku země s nemožností volně se pohybovat, cestovat, vydělávat peníze, kupovat si různé věci, je naučil pokoře a skromnosti. To jsou hodnoty k nezaplacení.

Poslední věc, kterou jsem se od pana Glena chtěl dozvědět, byla Paulova zbožnost a hlavně jeho sklon, řekl bych přímo láska, k modlitbě růžence. Konec konců růženec je taky zobrazený na Paulově hrobě v Kalaupapě. Pan Glen mi řekl: „Víte, naše rodina nebyla a dodnes není katolická. Byli jsme buď buddhisté, nebo bez vyznání, já jsem baptistický pastor, ne katolík. Když Paul, jako patnáctiletý kluk, přišel do nemocnice Hale Mohalu v Honolulu, pracovaly tam řeholní sestry františkánky. Většinu pacientů tvořili mladí kluci a děvčata. Sestry to s dětmi uměly, byly na to speciálně školené. A jejich láska měla na všechny ty mladé pacienty blahodárný vliv. Vím velice dobře z Paulova vyprávění, že i on si sestry oblíbil. A to do té míry, že později projevil zájem stát se podobně jako ony křesťanem. Celý život se vzdělával, četl náboženské knihy. Myslím, že tato láska ke křesťanství byla tou nejsilnější motivací a silou nejenom při snášení osudu malomocného ve vyhnanství, ale vůbec v celém jeho životě…“

Při vyprávění pana Glena jsem si připomněl prastarý psychologický axiom: Malé děti jsou jako prázdné nádoby, které se postupně a samovolně zaplňují tím, co ve svém nejbližším okolí vstřebávají. Chovají se podle vzorců - příkladů - dospělých, na prvním místě rodičů, vychovatelů, učitelů. Jsou zrcadlem dospělých a jestli jim chtějí „dospěláci“ něco vyčítat, měli by se nejdříve zamyslet sami nad sebou…

Moje letošní cesta na Havaj byla plná krásných, nezapomenutelných momentů. Setkáni s panem Glenem Haradou bylo však zcela jistě tím okamžikem nejvzácnějším . Přál bych si, aby dozvuky tohoto setkání zarezonovaly i u všech těch, kteří budou tento text číst …