Vánoce v roce 2023 - uprostřed válek

Nebudete mi věřit, ale text k letošním Vánocům se mi psal strašně těžce...

Vánoce jsou svátky radosti, svátky dětí, dárků, míru na zemi. Ale jak o nich psát, či mluvit, když kolem nás jsou samé války, brutální násilí, vraždění dětí, to vše jako instrument ochromení a zastrašení společnosti? Či je snad něco horšího, než mordování neviňátek, zabíjení dětí? A i když budou mnohé děti před brutální smrtí uchráněny, tak už jen samotný fakt, že byly svědky hrůz násilí na rodičích, příbuzných či jiných lidech, v nich vyvolá takové trauma, že se ho nezbaví, i kdyby se měly dožít třeba sta let…

Z hodin dějepisu si všichni pamatujeme vyprávění o tzv. vánočním příměří, které se odehrálo na západní frontě během Vánoc v roce 1914. První světová válka začala v srpnu 1914 a po pěti měsících, dne 25. prosince, se nedaleko belgického města Ypry začal z německých zákopů ozývat zpěv vánočních koled. Němečtí vojáci následně ze zákopů vyšli a vyzvali Brity, aby se k nim připojili. Skutečně se tak stalo a vojáci obou stran si mezi sebou začali dokonce vyměňovat malé dárky. Němci zde proti Britům také odehráli fotbalové zápasy. Zanedlouho však začaly další boje a mnozí z těch, kteří se jen před pár hodinami obdarovali a podávali si ruce na znamení usmíření, byli zabiti…

Vánoce jsou oslavou narození Ježíše v Betlémě a pravděpodobně neexistuje ani jediná domácnost v celém západním světě, která by doma neměla nějaký vánoční symbol, stromek nebo malý betlémek, bez ohledu na to, jestli její členové v Ježíše Krista věří, anebo ne. Patří to prostě k módě Vánoc, myslí si mnozí. Ve skutečnosti se ale ani Ježíšovo narození neobešlo bez krveprolévání. Stačí nahlédnout do Nového zákona, kde je řeč o tom, jak král Herodes, posedlý mocí, nechal v okolí Betléma vyvraždit malé děti – chlapečky – ve věku od narození do jednoho roku, a to ze strachu, že by některý z nich, až vyroste, mohl převzít jeho království. To je historický fakt a zároveň v dějinách stále se opakující fenomén slepé touhy po moci, která se neštítí kráčet přes mrtvoly nevinných, pošlapávaje lidská práva a pohrdaje lidmi, dětmi, celými společnostmi či národnostními menšinami.

Do tohoto světa, který nikdy nebyl jiný, než jaký je dnes, do světa násilí, válek, vykořisťování a bestiálního zacházení s nevinnými se rodí Ježíš se svou tolik odlišnou teorií lásky k člověku. Ke každému člověku. Nejen k tomu prostému, nevinnému, bezbrannému, který umírá kvůli otřesné bezcharakternosti a bezcitnosti jiných. Ježíš hlásal lásku i k člověku bezcharakternímu a bezcitnému, protože jsa tím nejlepším psychologem všech dob již tehdy věděl, že člověk, který nezažil jako dítě pohlazení, lásku a teplou harmonii milujícího okolí, jednoduše nebude schopen tuto lásku dávat jako dospělý, nestane-li se nějaký zázrak, protože se to neměl kde naučit. Ano, je to smutná doba, smutné Vánoce uprostřed kolotoče dění tohoto světa. Ale copak by nemělo platit to, co platilo kdysi při Ježíšově narození: „Nesem vám radostnou novinu.... Do světa tmy a hříchu přichází světlo naděje a radosti...“? Neměli bychom se snad dnes víc než kdykoliv jindy napojit na všechny ty zdánlivě malé, nepatrné, ba někdy před veřejností skryté okamžiky záblesku světla naděje a radosti? Je jich hodně, jen o nich pro tmu zla často nevíme. Ale i když je nevidíme, snad bychom mohli alespoň vnímat paprsky naší vnitřní naděje a umožnit jim cestu ven, abychom se i my sami stali zářným příkladem pro jiné.

Na závěr alespoň jeden takový záblesk radostné naděje na lepší budoucnost: Při čtení zpráv o propuštění dvou izraelských rukojmích dne 24. října mně vytryskly slzy radosti, když jsem se dovídal o osudu 85leté seniorky Jocheved Lifšicové. Se svým manželem Odedem vozili více než deset let nemocné Palestince z Gazy každý týden od hraničního přechodu Erez do nemocnice v Izraeli, aby je tam nechali léčit na rakovinu, nebo jakoukoliv jinou nemoc, jak to popsal jejich vnuk Daniel Lifšic. Přestože tolik let dobrovolně a nezištně sloužili Palestincům, teroristé je zajali, nemilosrdně zbili a věznili jako nepřátele Palestinců... (Právo, 25. října 2023, str. 12.)

Při předávání obou manželů do rukou pracovníků Mezinárodního červeného kříže nastal zajímavý moment, kdy se paní Jocheved, již v bezpečí, ještě jednou, naposledy, otočila, přistoupila k jednomu z únosců a podala mu ruku se slovem: „Salam“ (viz zde). To je arabský výraz pro mír. Salam, na adresu svých vlastních trýznitelů. Salam, jako záblesk radostné naděje na lepší budoucnost. Salam, ne jako zbožné, ale jako vizionářské, v nejhlubší hloubce srdce uzrálé přesvědčení o jediné možné cestě k míru. Ó, kéž by se takové, uvnitř srdce uzrálé pravdy rodily i dnes a stále! A kéž by se stala pravdou i vizionářská slova básníka Jana Zahradníčka, když psal o Vánocích:

Všechno už zanechat a stavět betlém,
hodiny volají k Vánocům spěchajíce,
všeho už zanechat, když tmou i světlem
hniloba naspěch má a let mých svíce
čadí a plápolá v průvanu za vichřice,
a nejblíž zhasnutí, když nejprudší má jas,
jediným dechem přervat hrozí čas…

 Všechno už zanechat a s dětmi stavět,
ať celá země v Betlémě a Betlém v ní,
až zazní hlasem jasnějším než strnišť závěť
varhan a tamburín zpěv vánoční,
až jako na zemi tak také na nebesích
jediné jesle jen a v městech, mořích, lesích
potekou slzy sladší o poznání,
povanou vzdechy lehčí dřívějších….

(Cestou k jesličkám, ze sbírky Stará země, 1941)

Toto „SALAM“ přeji taky Vám všem k letošním Vánocům. 

Peter Žaloudek.