Vánoce

Před několika lety jsem se seznámil s africkým kapucínským knězem P. Gaudenciem z Tanzánie, který nyní, po absolvování doktorských studií z teologie, působí v Římě. Od té doby jsme v konaktu a občas si vyměníme různé informace. Vždy mě potěší nějaká duchovní myšlenka, kterou komentuje současné dění ve světě. Jeho poslední zamyšlení z minulého týdne silně koresponduje s událostí, kterou mi kdysi vyprávěl, když jsem se ho ptal na nějaké jeho příběhy z praxe. Jeho myšlenky bych rád použil při úvaze nad blížícími  se vánočními svátky.

Stříbrné čekání
daleké volání
hvězdná pláň
tají dech nebe 

Bludičky srdce
a věčné hledání …
Jak dlouho už hvězda
ukazuje cestu 

Beránci vlci a pastýři
jste slepí k znamením
jen smrt vás usmíří
po letech zbytečných štvanic

A přece od města k městu
od země k zemi
neznaje hranic
dále zvon vyzvání
jediný zákon:

L Á S K U

Milí farníci a přátelé,

tento úvodník píši ještě pod dojmem amerických prezidentských voleb, a rovněž jako svou reakci na politickou situaci ve světě. Na různých místech světa vítězí politici s programy jako: „Naše země na prvním místě“, „Děláme to pro naše lidi“. 

Nebudete mi věřit, ale text k letošním Vánocům se mi psal strašně těžce...

Milí farníci a přátelé,

před rokem jsem se zde v úvodním textu zmínil o válce na Ukrajině. Tehdy jsem si byl téměř jistý, že tato válka zanedlouho skončí. Jenže ona pokračuje, a navíc nedávno vypukla další válka, totiž v Izraeli. Jistě, stále jsou někde ve světě nějaké války, ale tyto dvě se nás více dotýkají kvůli geografické či kulturní blízkosti, tedy kvůli pociťovanému významu pro nás.

Období Adventu a Vánoc je pro většinu z nás spojeno s obdarováváním. Nevím jak vy, ale já miluji vymýšlení dárků. Již od podzimu přemýšlím, co komu koupit či vyrobit. Baví mne představa, jak obdarovaný tají dech a padá úžasem nad darem ode mne. Baví mne taková představa snad ještě více nežli chvíle, kdy sama dárky od druhých rozbaluji.

Od raného dětství jsem až do smrti svých rodičů slýchával radu: „Když půjdeš k někomu na návštěvu, nezapomeň s sebou vzít nějaký malý dáreček, třeba jen malé jablko, bonbony, květinu, kávu, protože slušnost káže být štědrým a přátelským návštěvníkem…“.

Milí farníci a přátelé,

pomalu končící rok byl z mého pohledu celý ve znamení ruské války na Ukrajině, a rovněž ve znamení synodálního procesu v církvi.

Možná namítnete: Válka, to ano, všichni ji prožíváme, denně na válku myslíme, i cítíme její důsledky, ale synoda? Kromě několika zmínek v ohláškách se nás vůbec netýkala.

Kdybych svůj dům perfektně ozdobila
světelnými řetězy, jedlovými větvičkami
a cinkajícími zvonečky,
ale neměla lásku ke své rodině,
nejsem nic víc, než dekoratérka.

Kdybych se lopotila v kuchyni,
napekla kila vánočního cukroví,
navařila labužnické pokrmy a připravila vzorově prostřený stůl,
ale neměla lásku ke své rodině,
nejsem nic víc, než kuchařka.

Pro křesťany jsou Vánoce svátky zdůrazňující spojení s množstvím biblických staro - i novozákonních textů, vypovídajících o naději. Narozením Ježíše Krista se rozsvítilo světlo naděje pro lidstvo, pro lepší člověčenství: „Lid, který žije v temnotě, spatří jasné světlo. Nad těmi, kteří dosud žili ve tmách, se rozzářilo světlo.“ (Iz 9, 1) „Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, přišlo na svět…a všem, kteří ho přijali, se dostalo moci stát se Božími dětmi…“ (Jan 1, 9 a 12).

Milí farníci a přátelé,

Většina příspěvků tohoto farního zpravodaje, i tento můj pozdrav, vzniká ve druhé polovině měsíce listopadu 2021, tedy v době, kdy se rychle zhoršují čísla COVIDu u nás i v celé Evropě, a taky v době končící klimatické konference OSN v Glasgow, zdůrazňující, že „lidstvo musí v zájmu omezení globálního oteplování jednat okamžitě“. 

Nezdá se však, že by lidstvo chtělo okamžitě jednat, nebo se dokonce trochu omezit a šetřit přírodu. Ani reakce na COVID u nás, zdá se, neodpovídá růstu nakažených a hospitalizovaných.