Nevylučování druhého ani sebe

Potřeba někam patřit, být součástí celku je bytostně lidskou. Ale minulá zranění, zklamání a hřích nás od té potřeby táhnou. 

Je nám mnohdy lépe samotným nežli se dohadovat s někým, kdo nám leze na nervy. Nebo ještě celkem sneseme lidi, kteří to mají podobně jako to my. Takové, co podobně myslí, věří, baví je podobné věci, fandí stejnému klubu, volí stejnou partaj. Ostatní jsou vždycky nějak nebezpeční, podezřelí. Názorem, etnikem, chováním, hodnotami…  Je v nás přirozeně obrovský strach a nejistoty. Vytváříme si svá „spolča“, kde je nám útulno.

V dnešním Evangeliu jsme prožívali soucit s malomocným, který byl společenstvím vyloučen na okraj. Logicky. Nikdo nestál o to být nakažen odpornou chorobou. Dnes již na lepru máme léky, tak se nám to soucítí snáze.  Ono nejde jen o malomocenství. Nejde ani o homosexualitu, názory na to či ono. Každý jsme v mnoha ohledech různí, divní, nestravitelní. Každý máme veliký potenciál druhým lézt na nervy. Překročit svůj stín, je odvážným aktem vůle. A často i čirým bláznovstvím. Souhlas s tím, že se svět nebude točit jen kolem naší vlastní osy představ. 

Já třeba často druhým vadím svojí rychlostí, stylem myšlení a tím, že přehazuji písmenka. A druzí mi zase lezou na nervy pomalostí a mnoha dalšími důvody. Nahlédněte do jakýchkoli diskuzí na sociálních sítích a najdete milion důvodů, proč se vzájemně nenávidět a proč se jeden druhého bát.

Vědomé nevylučování sebe ani druhých. To je jedno ze základních vodítek tvorby společenství, které je předpokladem, abychom vůbec spolu nějak byli. Je to opačná nežli odstředivá síla individualismu. Otevřenost. Inkluze. To zní tak krásně. Svobodně, vzdušně. Ale ono to prakticky vůbec není legrace.

Otevřenost je přímou pozvánkou do chaosu. V Babylonské věži all inclusive.

Nutí nás se vypořádávat s vlastní reaktivitou, nesrovnalostí, s pastmi a nejistotami v nás. To je dost nepříjemné.

Vůbec se občas nedivím lidem, co z únavy či strachu touží po jednoduchém světě a potřebují mít vše srovnané, přehledné pod kontrolou. Tak, jak to vždy bývalo. Protože unést tu různost, to je fakt psycho. 

Trhá to srdce: to by bylo větší... Trhá to nervy i vlastní vidění světa. Trhá to vkus... Smrt ega bolí. Obě strany. A není to legrace.  Život srovnaný podle norem, v tom byli machři farizeové. Ježíš po nás chce právě tu odvahu vstoupit do Babylonské věže s důvěrou, že On je větší nežli naše rozdíly a náš strach.