Potřeba někam patřit, být součástí celku je bytostně lidskou. Ale minulá zranění, zklamání a hřích nás od té potřeby táhnou.
Je nám mnohdy lépe samotným nežli se dohadovat s někým, kdo nám leze na nervy. Nebo ještě celkem sneseme lidi, kteří to mají podobně jako to my. Takové, co podobně myslí, věří, baví je podobné věci, fandí stejnému klubu, volí stejnou partaj. Ostatní jsou vždycky nějak nebezpeční, podezřelí. Názorem, etnikem, chováním, hodnotami… Je v nás přirozeně obrovský strach a nejistoty. Vytváříme si svá „spolča“, kde je nám útulno.